PEPA III.

26. února 2016 v 7:53 | kovarka-eli |  Vzpomínáme...

Možná už si začínáte říkat, proč se všechna naše morčata jmenují Pepa. Vysvětlení je celkem jednoduché. Prostě se nám nechtělo vymýšlet jiné jméno. Jsme na něj zvyklí. Moje mamka měla jako malá také několik morčat a všechna se jmenovala buď Pepík nebo Pepina. Pro nás jsou prostě všechna morčata "Pepíci" s různými obměnami a přezdívkami: Pepíček, Pepík, Pepánek, Papuán, Pepča,...
Třetí Pepík byl naše poslení morče, další jsme zatím neměli. Byl asi největší osobnost ze všech našich morčat. Byl hodně dominantní, nenechal si jen tak něco líbit, ale stejně to byl mazlík. Moc rád se nechal hladit, brala jsem si ho i do postele. Já jsem si četla a Pepík si lehnul vedle mě a spokojeně kvíkal. Ale když jsme ho pustili proběhnout do předsíně, stal se z něho svrchovaný pán celého tohoto území. Naparoval se tam a všechno si značkoval. Pamatuju si takovou docela vtipnou příhodu. Když Pepík běhal v předsíni, vždycky ho tam někdo musel hlídat. A jednou tam se mnou byl i můj (skoro dvoumetrový) taťka a lehl si na záda na zem. Pepík to zřejmě vzal jako narušení svého území, rozběhl se k němu a začal do něj strkat a vrčel, jako to morčata dělají, když se jim něco nelíbí. Vážně jsme netušili, co si ten malý tvoreček o sobě myslí, když se snaží odstrčit někoho o tolik většího než je on sám. Ale Papuán si svou velikost vůbec nepřipouštěl. On byl pán a my jsme se o něho mohli milostivě starat. Když jsme ho chtěli chytit a vrátit do klece, často zalezl pod botník a varovně na nás cvakal zuby. Někdy po nás i vyjel, ale za pamlsek se nakonec nechal přesvědčit.
Na chatě miloval, když jsme ho dali s vrškem klece přímo na trávu. Ležel si ve stínu a vleže přežvykoval lístky pampelišek.
Málem jsme mu sehnali i nevěstu. Jedna paní chtěla mít mláďata a scháněla krytí pro svoji samičku. Bohužel se to nakonec nepovedlo. Bydlela docela daleko od nás a povedlo se jí sehnat něco blíž, takže se náš Pepíček potomstva nedočkal. Ještě někdy přemýšlím, jak by jeho děti vypadali. Jestli by se některé potatilo a byl by z něho taky takový strakatý rošťák.
Pepíček III., zvaný většinou Papuán, s námi zůstal skoro tři roky. Takže vlastně nejdéle z našich morčat. Kupodivu skoro stejně dlouho, jen o pár měsíců míň jsme pak později měli naši laboratorní myšku Ferdu. Na morče to nebyl moc dlouhý život, ale určitě spokojený. A těch lumpáren, co za tu dobu stihl. Doteď máme v předsíni koberec s okousanými rohy. Musím sice uznat, že to není jen Papuánovo dílo, ale významně k němu přispěl.

Pořád na tebe myslíme, ty náš morčecí lumpe!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama