Vysněná procházka se psem

13. března 2016 v 8:50 | kovarka-eli |  Novinky
Včera dopoledne jsme poprvé navštívili českobudějovický psí útulek a půjčili jsme si na procházku pejska. Některé útulky tuhle možnost nabízejí, protože mají často hodně psů a zaměstnanci útulku by je třeba nestihli všechny dostatečně proběhnout a unavit. Na to, nechat se smýkat minimálně dvě hodiny po parku, jsou tu takoví nadšenci/blázni (hranice je velmi tenká) jako jsme my.

Kolem deváté ráno jsme se tedy společně s mojí mamkou a sestrou dostavili k budově útulku, nahlásili jsme vevnitř své jméno, tel. číslo a ukázali občanku a paní nám vybrala pejska. Neměli jsme na něj žádné zvláštní požadavky. Chtěli jsme jen vzít ven nějakého, který už dlouho venku nebyl. Je jasné, že ti "hezčí" pejsci chodí ven častěji, protože si je vybere víc lidí. Z tmavé uličky mezi kotci se nakonec vynořilo černé chlupaté zvíře neidentifikovatelného plemene, které skákalo a doslova se škrtilo na vodítku, jak se snažilo co nejdřív dostat ven. Skromné instrukce, které jsme dostali, zahrnovali toto: Máme se vrátit do dvanácti hodin a ani na chvíli nepouštět psa z vodítka. Ohledně psa nám paní sdělila, že se jmenuje Aston a že se máme vyhýbat ostatním psů. Mezitím už nás Aston smykoval se dveří. Ještě jsme zaslechli ujištění, že takhle vyvádí jen na začátku a že za chvíli se zklidní. A měla pravdu, po dvou hodinách už jsme nesprintovali, ale jen poklusávali. :D Teď to trochu přeháním, ale zase tak daleko od pravdy to není. Útulkoví psi se totiž poznají na první pohled tak, že jejich vodiči za nimi prostě vlají, přičemž pes běhá od jednoho stromu ke druhému a svého nebohého dočasného páníčka jednoduše vleče za sebou. Alespoň první hodinu.


Samozřejmě záleží na konkrétním psovi a hlavně na jeho velikosti. Náš Aston mi sahal zhruba ke kolenům, možná trochu nad, takže to nebyla žádná chudinka a síly měl také dost. Když už jsem u Astonova vzhledu, musím říct, že lepšího psa mi snad vybrat nemohli. Mám obecně ráda voříšky a do Astona jsem se zamilovala na první pohled. Tyhle rozježené rošťáky prostě zbožňuju. Rozhodně nejsem znalec psů, ale i stavbou těla se mi moc líbil. Ale to posuďtě podle fotek sami.


Časem se vážně zklidnil a už neběhal tak hystericky jako na začátku. Tahal nás sice celou dobu, ale zvládnout se to dalo. Párkrát jsem s ním přeběhla louku, co nejrychleji jsem to dokázala. Snažila jsem se mu tak vynahradit to, že jsme ho nesměli pustit a nechat proběhnout samotného. Měl z toho očividně radost a hnal se vedle mě, občas po mě kouknul a naštěstí pro mě se i nechal zastavit, když už jsem nemohla dál.
Bylo dokonce vidět, že někdy dřív uměl základní povely jako "Ke mně a sedni" a občas se nechal přesvědčit, aby šel celkem klidně u nohy a netáhnul nás za sebou. Myslím, že by to chtělo tak půl roku důsledného výcviku a byl by to příjemný parťák na dlouhé procházky. Určitě to ale není zvíře do paneláku, potřeboval by velkou zahradu a spoustu pohybu. Vždyť i po dvou a půl hodinách zpomalil jen nepatrně. Celou dobu jsme se o něj střídali, ale na mojí menší sestru to bylo někdy trochu moc. Nedokázala ho pořádně zastavit a zatáhnout, je moc malá a lehká. Příště si musíme pro ni vzít nějakého menšího. Ale myslím, že si to přesto užila, stejně jako já. Vlastního psa mít bohužel nemůžeme, takže to pro nás byl opravdu zážitek.

Počasí nebylo nic moc - pořád tak trochu poprchávalo a bylo dost mokro, naprosto ukázkové časné jaro. Astonovi to ani v nejmenším nevadilo. Kdyby jsme ho včas nezastavili, dokonce by se šel vykoupat i do rybníka. Když jsme ho vedli zpátky domů, byl už unavenější, ale vsadím se, že by tam ještě další dvě hodinky klidně vydržel. Naproti tomu my jsme byli naprosto vyčerpané, špinavé a mokré, ale šťastné. V létě někdy chodíme do Stromovky bruslit a já se přitom vždycky kochám tím psím safari a říkám si, jestli se tu také někdy budu procházet s nějakým čtyřnohým kamarádem. Včera se mi to splnilo, i když trochu jinak, než jsem si představovala. :D
Měli jsme radost, že i přes tohle ne zrovna pěkné počasí si do útulku přišlo vyvenčit pejska docela dost lidí. Před námi ráno přišli nějmíň dva a skoro půlka kotců byla prázdná. Občas jsme je pak ve Stromovce zahlédli, ale radši jsme se k nim moc nepřibližovali, kvůli Astonkovi.

Pokud jste z Českých Budějovic, máte rádi pejsky a nevadí vám trochu svižnější procházka, určitě doporučuji si to také někdy přijít zkusit. Třeba tam narazíte na chlupáče, kterého už jednoho dne nevrátíte do útulku, ale odvedete si ho z procházky přímo na svou zahradu a dáte mu tak druhou šanci...

Pro zájemce nějaké zajímavé stránky:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 budejovicke-tlapky budejovicke-tlapky | E-mail | Web | 13. března 2016 v 11:32 | Reagovat

Krásný článek :-) Obdivuji každého, kdo takto chodí venčit, já bych toho pejska asi už nedokázala vrátit zpět :-( A Astonek je moc krásný :-)

2 kovarka-eli kovarka-eli | E-mail | Web | 15. března 2016 v 19:36 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář i za pochvalu! :) Rozloučit se je těžké, ale zrovna u Astonka jsem takový problém neměla, protože jsem na vlastní oči viděla, jak moc pohybu a zábavy by potřeboval a to mu v našem skromném panelákovém bytě prostě nemůžeme dopřát. Budu ráda, až si ho někdo odvede na pořádně velkou zahradu... A navíc jsem si doma totálně zpanikařila králíka, který ucítil z mých (předtím dvakrát umytých) rukou jenom slabý pach psa. Do večera na sebe pak nenechal sáhnout, dupal a lítal po pokoji při nejmenších pohybech,... Nevím, jestli ho varoval nějaký silný instinkt nebo jestli měl jako malý nějaké špatné zkušenosti. Takže bylo definitivně jasno, že se psem bychom si bohužel nerozuměli. Určitě se ale hodlám do útulku často vracet kdykoliv budu moct.
Ale svým vzhledem i povahou (co jsem za tu krátkou dobu vypozorovala) mě Aston úplně okouzlil. Podle mě patří k nejhezčím psům, co jsem zatím viděla (a to mám za sebou už pár výstav s desítkami psů s rodokmenem delším, než je ten můj :D). Je to takový šibal, který kdyby chtěl umí určitě provést svým páníčkům různé kousky, ale zároveň je vidět, že kdyby někoho opravdu přijal do své smečky, bude mu věrný a poslouchat by se naučil rychle. Třeba na sebe ještě budeme mít štěstí a ještě jednou se spolu projdeme.
Teď jsem si ještě uvědomila, že tohle je první článek, kde jsem na fotce vidět i já sama (spolu s mou sestrou Janičkou v červené bundě), no všechno je jednou poprvé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama