Potkaní chůvou

20. června 2016 v 10:56 | kovarka-eli |  Novinky

Uplynulých 12 dní jsem dělala chůvu jednomu potkanímu kloučkovi. Jeho majitelé, známí mojí mamky, jeli na dovolenou a někdo se jim musel postarat o zvířectvo. A jak už to tak bývá, jejich příbuzní měli výhrady proti potkanímu ocasu. Jako na jednu z posledních možností si nakonec už docela zoufalá majitelka vzpomněla na nás. My jsme přece měli vlastní potkany, tak jestli bychom nebyli tak hodní a nepohlídali jí na pár dní i toho jejího myšáka. Milostivě jsme souhlasili a zdvořile domluvili všechny nezbytnosti okolo. A hned po ukončení hovoru jsme začali s Janičkou skákat radostí, že se nám v kuchyni alespoň dočasně bude zase houpat pupík v kleci. Moc jsme se na něj těšili a v podstatě nás ani nenapadlo, že by mohly vyvstat nějaké problémy. A taky že ne. S potkánky to už umíme a tenhle nebyl žádný potížista.


Byla to moc zajímavá zkušenost. Jak už možná víte, my jsme zatím měli jen potkaní holky, takže teď jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že kluci jsou v mnoha ohledech jiní.
"Chlupáč" byl mladý potkan (nevím, kolik mu přesně bylo) s moc pěkným zbarvením - v bílém kožíšku měl fleky v barvě divokých potkanů - aguti. Já mám slabost pro potkany s tímhle divokým šedo-hnědým zbarvením. Jednou bych nějakého takového "kanálníka" chtěla, takže jsem byla Chlupáčem nadšená.


Panička přinesla Chlupáčka přímo v ruce a k němu jsme dostali malinkatou klec na křečky s pilinami jako podestýlkou, tyčinky se zrním, salátovou okurku, hlávku ledového salátu a pytlík oříšků a nějakých masových granulí. Chlupáč žije sám. Potkani by sami být neměli, ale Chlupáč může být rád za to, co má. Byl totiž koupen spolu s dalšími potkany jako krmení pro jejich hada - albína užovky červené. Jenže jim tam zbyl, had ho asi nechtěl, takže se Chlupáč změnil z jídla na domácího mazlíčka a miláčka celé rodiny (mimochodem od té doby dostává had jen myšky a už nikdy potkany :D). Kamaráda se pravděpodobně asi nedočká, ale myslím, že se mi podařilo přesvědčit paničku k zakoupení nové větší klece. Ale ani v téhle Chlupáček u nich doma nijak netrpí, má v podstatě celé odpoledne volný výběh po pokoji a do klece chodí jen spát nebo tam čeká, než se někdo vrátí domů z práce nebo ze školy a pustí ho zase ven.
Ale jednou z nevýhod téhle malé klece je, že Chlupáč se nenaučil pořádně šplhat. Bojí se někam moc vysoko lézt a na rameni sedět neumí. Ten typický obrázek, kdy jdu bytem a na každém rameni mi sedí myš se mi tedy zopakovat nepovedlo. Na druhou stranu jsem ho ale nemusela neustále sundávat např. z opěradla židle nebo horních polic jako naši Lily.
Ale Chlupáč nám přichystal zase jinou zábavu. Takovou tryskomyš jsem totiž ještě neviděla. Ani za svých mladých let mi tohle holky nedělaly. Chlupáče, když se dostal do rozdováděné nálady, nemohlo nic zastavit - běhal rychlostí blesku, vyskakoval do vzduchu, dělal krkolomné obraty a všechny možné další vylomeniny a jen občas se zastavil, aby si předními packami přejel čumák tak rychle, že to skoro ani nebylo vidět. Taky si rád hrál a pral se s mojí rukou. Nevím, jestli to je tím, že je to kluk, nebo proto, že doma si tímhle způsobem je zvyklý hrát se psem. Vždycky přiběhl a skočil mi po ruce. Já ho šimrala a šťouchala do něj, načež mi on jemňounce pohrozil zuby a utekl se schovat za moje záda. Za dvě sekundy byl zpět a vše šlo od začátku. Zjistili jsme, že kromě téhle hyperaktivity je to taky hrozná piraňa - kousnul si do všeho, co potkal. Potkani to dělají, já vím. Ale tenhle mě tím stejně dostával, když se snažil např. ukousat a odnést mi klávesy z notebooku nebo třeba utrhat kaničky od všech bot, co byly v tu chvíli v jeho dosahu.


Na to, jak nerad "Chlupin" šplhal, mu kupodivu nedělalo vůbec žádný problém seskočit nám z gauče na podlahu (kam nesměl kvůli drátům pod gaučem). Prostě doběhl na konec, chvíli se rozmýšlel a přešlapoval a pak se najednou odrazil a přistál dole.


Naštěstí mu vždy chvíli trvalo, než se zorientoval, takže jsem měla čas vyletět a znovu ho polapit. V prvních dnech kvůli tomuhle nečekanému chytání hrozně pískal. Nedělala jsem mu to, když to nebylo nutné, ale u nás je to někde pro myšáky nebezpečné a musela jsem zabránit újmě na zdraví. Nakonec si docela zvykl a ani už nevyváděl. Z tohoto popisu je nejspíš jasné, že moc fotogenický nebyl. Přesto se mi pár fotek udělat povedlo, takže tady je malá ukázka z Chlupáčova venčení.




Další Chlupáčkovou zvláštností je to, že je skoro vegan. Jak možná víte, potkani kromě zrní, zeleniny a ovoce potřebují také bílkovinou stravu jako je třeba sýr, šunka, jogurt, vajíčko,... Jenže Chlupáč tyhle věci buď úplně ignoroval, nebo je po chvíli zahodil. A není to tím, že by je neznal. Nabízeli mu je i doma, ale prostě mu to nechutná. Největší lahůdkou je pro něj kolečko salátové okurky (asi proto jsme pro něj celou jednu dostali). Masové granulky, o které se doma dělí se svou psí kamarádkou, mu také chutnali. Vždycky si jednu vzal do tlamky a zůstal sedět a čekal na další. Smáli jsme se, že chce nejspíš ještě jednu do každé packy. Vzpomněli jsme si na Jackie, která dělala to samé. Občas se jí stala malá nehoda, když se o to pokusila, když zrovna visela na mřížích na přední straně klece. Dostala jeden pamlskek do pusy a když jsme jí dali další, už se jí do pusy nevešel a chtěla ho chytit předními tlampkami, což znamenalo, že se jimi musela pustit mříží. Většinou se pak převrátila dozadu (jen zadními se tam nemohla udržet) a spadla dolů. Ale stejně to udělala znovu hned, jakmile se jí naskytla příležitost. Dole se totiž vždycky jen otřepala a spokojeně se pustila do svého úlovku.
Chlupáč i vypadal jinak než moje holky. Samci se od samic liší i vzledově. Pokud jste někdy viděli malé potkaní kluky, tak nejspíš víte, že určení pohlaví není žádný problém. Ale mají i jinou hlavu s jiným výrazem nebo já nevím jak to nazvat. Takovou širší možná. To uvidí jen člověk, který je zná delší dobu. Jen po nakouknutí do zverimexu to nejspíš nepoznáte. Chlupin byl steně velký jako Jackie, ale štíhlejší i s užším ocáskem. To je asi i věkem, ale byl fakt moc pěkný a vypadal zdravě.


Ale je pravda, že potkaňáci smrdí asi víc, než potkanky. Nebo rozhodně jinak. To samčí pižmo je znát. Připomínalo mi to mého laboratorního myšáka Ferdu. A taky intenzivněji značkují. Ale to všechno se dá v pohodě vydržet. Jen uvádím rozdíly.

Jsem moc ráda za tu možnost, co jsem dostala. Kromě toho, že jsem tím získala další cennou zkušenost ze života potkanů, nám to i oživilo každodenní život. Potkani jsou šašci a je radost už je jen pozorovat. A měla jsem i dobrý pocit, když jsme ho vraceli. Určitě se u nás měl dobře, ale bylo vidět, že panička je ráda, že ho má zase doma. Všichni se na něj těšili a tak to má být. Zpočátku jsem se trochu bála, aby nám přespříliš nepřipomínal naše ztracené holčičky. Ale bylo to dobré. Samozřejmě jsme na ně vzpomínali a porovnávali je s Chlupáčem, ale nebylo to tak smutné. Chlupáč nám připomněl hlavně ty hezké chvíle a všechny ty kraviny, co ty naše krysačky vyváděli. Chlupáčovi majitelé mají chatu kousek od té naší, takže doufám, že jsem ho neviděla naposledy. Tak naschledanou, Chlupáčku! :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama