"Potkani mají jen jedinou chybičku, nežijí věčně."

1. června 2016 v 18:08 | kovarka-eli |  Novinky
Citát jsem si vypůjčila z tohoto obchůdku, kde ho tisknou na trička: www.lanigaart.cz a zcela s ním souhlasím.

Bohužel jsme v pondělí přišli i o naši druhou potkanici Jackinku. Bylo to jako vždy hrozně smutné, vysilující a chvílemi až zoufalé. Stejně jako Lily měla s největší pravděpodobností rakovinu, ale její nemoc měla jiný průběh. Obecně to šlo mnohem rychleji. Zhoršovalo se to už asi měsíc, ale poslední dva týdny to dovršily. Nejspíš měla nějakou metastázi v hlavičce, protože jí postupně přestávala fungovat nervová soustava a nakonec se nemohla skoro vůbec hýbat. V první chvíli jsem si myslela, že mi ochrne na zadní nožičky jako spousta jiných starých potkanů (ve 2 letech totiž už potkan opravdu starý je). To by nebyla až taková tragédie, většinou se s tím naučí fungovat a můžou si spokojeně žít ještě další rok. Jenže to bohužel bylo jinak. Jackie ztrácela cit ve všech čtyřech - předních i zadních a začala doslova padala na hubu. Museli jsme ji opět (a už napořád) přestěhovat do nízké "chatní" klece, kde bylo menší riziko, že si ublíží pádem z výšky. K velmi drastickému zhoršení došlo zhruba minulý pátek a pak to už šlo ráz na ráz.
Ztratila jsem už hodně zvířat, ale potkani to mají podle mě vždycky hrozně těžké. Každá smrt je ošklivá, ale morčátka to měli alespoň rychle za sebou. Pořád nic, nic a pak se najedou něco stane, přestanou jíst a do dvou dnů je po všem. S oběma mými potkaními holkami jsme se trápili týdny. Opět musím říct, že kdo to nezažil, nedokáže si to představit. Nejhorší na tom všem je ta naprostá bezmoc. To, že ji vidím nemocnou a neschopnou, a nemůžu jí žádným způsobem pomoct. Jen tiše doufat, že netrpí příliš a v pravý čas jí pomoci odejít. Jackinka se ke konci nemohla pořádně hýbat, jen se tak plazila po břiše. Nic jí zřejmě nebolelo, prostě částečně ochrnula. Ale sama si to v hlavě neuměla srovnat a pořád se snažila zvedat a lézt do výšky. Pohled na to, jak máchá bezmocně packami kolem sebe a nakonec opět padá dolů na břicho byl prostě hrozný. Až do úplného konce se neustále snažila čistit. Vůbec se nemohla postavit na nohy, skoro nemohla dýchat, jen ležela na boku a vždycky ji něco chytlo a začala si neohrabaně přejíždět předními pacičkami přes čumák. Pohled opět otřesný. Proč je lidí považují za špinavá zvířata, proč?! Věděli jsme, že se to nezlepší a jen jsme čekali, jestli si to naše milovaná myška dobojuje sama v klidu doma nebo jestli jí s tím bude muset pomoct veterinář. My jsme ji ten víkend mohli jen chovat, utěšovat a zahřívat. Od soboty přestala jíst i pít. Několikrát za den jsme do její ochablé tlamičky dostali trochu vody stříkačkou. A zase jsme jen seděli, čekali a modlili se, aby ji nic nebolelo. Potkani jsou ale bojovníci a Jackie se udržela až do pondělí. Po návratu se školy a z práce jsme zjistili, že teď už se začíná i dusit stejně jako Lily a věděli jsme, že už nemáme právo ji tu dál držet. Tuhle návštěvu veterináře si moc nevybavuji do podrobností, protože přes všechny ty slzy jsem toho moc nezaregistrovala kromě přerývaně dýchající Jackinky v mém náručí. Vím jen, že tam byl zase ten hodný doktor, který nám Jackie operoval a léčil i naší Lily. Nejdřív ji uspal a nechal nás s ní sedět v soukromé čekárně, než usne. Tiše jsme se rozloučili a pak jsme jí nechali ještě něco připíchnout, aby se už neprobudila. Většinou to takhle nebývá. Naperou to do nich všechno najednou a kdo ví, co oni při tom ještě cítí. Byla jsem ráda, že to tentokrát proběhlo takhle.
Odtud jsme hned jeli na chatu, kde jsme ji pohřbili ke všem ostatním, hned vedle její milované Lilinky.
Samozřejmě, že mi budou obě chybět. Ale vím, že obě dvě prožily krásný naplněný život, i když ho mají potkani poměrně krátký. Já jsem proto snad ještě víc vděčná za každý okamžik, co jsem s nimi mohla strávit, zůstane mi spousta krásných vzpomínek.Tahle poslední událost završila jedno důležité a nezapomenutelné období. Zkusila jsem si zase jiné zvířátko a poznala dvě skvělé chlupaté osobnosti, na které nikdy v životě nezapomenu. Jackie a Lily mi byli po dva roky nejlepšími kamarádkami a já doufám, že se teď spolu zase shledali. Přece jenom jsem si musela všimnout, že bez Lily už Jackie neměla takovou chuť do života jako dřív, tak pokud existuje nějaké zvířecí nebe, doufám, že se v něm zase setkaly. Časem si to chci určitě ještě někdy zopakovat a pořídit si další potkaní smečku, ale teď hned ne. Budu se věnovat tomu mému ušatému štěstíčku a s láskou vzpomínat na ta dvě ocasatá, která mě už opustila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karol Dee Karol Dee | Web | 7. června 2016 v 18:08 | Reagovat

Páni, tak to šlo rychle, vždyť nedávno jsem četla o Lily... Smrt sama o sobě hrozná není, zvlášť, když zvířátko uspí veterinář, ale to trápení před tím... Taky jsem si to prožila, a nejhorší mi na tom připadal fakt, že už to může být jenom horší. Člověk pak bojuje už jen sám se sebou.

2 Eliška Eliška | Web | 8. června 2016 v 20:26 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Ta bezmoc a vlastně naprostá ztráta naděje na zlepšení je na tom asi to nejhorší. Ono u myšáků to probíhá vždycky rychle. Doufala jsem, že mi bude dopřáno ještě jedno společné léto, ale nebylo. Od té doby, co jsme přišli o Lilinku, ale opravdu bylo vidět, že Jackie nemá takovou chuť do života jako dřív, takže mě to až tolik nepřekvapilo. Rakovina je prostě hnus, ať se jedná o lidi nebo o zvířata...
Ale můžu slíbit, že brzy se tu objeví ještě minimálně jeden článek o potkánkovi, který mi nedávno zkřížil cestu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama