Ušatý kamarád

24. července 2016 v 9:10 | kovarka-eli |  Z přírody
Tyhle fotky jsou už starší, jenže jsem na ně nějak zapomněla. A teď jsem se rozhodla to napravit.
Byli jsme zase na chatě a ráno jsme si vynesli snídani ven na verandu, kam už nám i takhle brzy svítí slunce a kde můžeme poslouchat ten ranní ptačí koncert. Jíme a koukáme ven a najednou vidíme, že se dole v trávě pohnulo nějaké větší zvíře. Pomalinku a opatrně jsme se přesunuli k zábradlí a zjistili jsme, že se nám dole na trávníku pase polní zajíc. Ještě jsme nestihli posekat trávu, takže byla stále dost vysoká na to, aby se v ní zajíc cítil bezpečně a odvážil se přijít takhle blízko. Byl asi vážně jen 5 metrů od stěny chaty.



Jak jsme se začali hýbat a šeptat si, zajíc si nás samozřejmě všimnul a trochu znervózněl. Začal se rozhlížet kolem sebe a točit těma velikýma ušima. Nakonec se nejspíš rozhodl, že bude lepší přesunout se o kus dál a začal pomalu hopkat podél verandy pryč. Ale vůbec ne nějak splašeně nebo vylekaně, vypadal možná dokonce trochu otráveně - "Ježiši, ty lidi už jsou tu zas! Ani pořádně najíst mě nenechaj!" Zastavil se až kousek od momentálně prázdné chaty sousedů a zase zůstal sedět a pozorně poslouchal. Měli jsme s sebou tehdy poprvé Wigouška a oproti němu byl tenhle zajíc asi 3x větší, což mě docela překvapilo, protože jsem si asi nikdy pořádně neuvědomila, že zajíc je vlastně docela velké zvíře.


Bohužel se pak ozval odněkud ze vzdálenějších chat dětský křik a milý zajíc usoudil, že už je tu pro něj moc rušno. Nejdřív nevěděl, kam by se měl odebrat, protože na jedné straně jsme byli my a z druhé se ozývaly ty výkřiky. Vpředu teče řeka, takže teď už mírně zpanikařený zajíc zvolil jedinou možnou únikovou cestu a pustil se kolem nás nahoru strání do lesa.
Měli jsme z toho setkání velkou radost, protože třeba já osobně jsem divokého zajíce takhle zblízka ještě nikdy neviděla.


Vždycky jsme je zahlédli někde dál na poli nebo jen na kratičký okamžik, když vyskočili z trávy před námi a pelášili pryč. Tenhle vypadal, že se sem takhle chodí pást pravidelně. Jen ho trochu zaskočilo, že jsme se tu tentokrát objevili i my. Ale nebylo to poprvé, kdy jsme tady potkali zvířata, která vypadala, že si vlastně vůbec neuvědomují, že se pohybují kolem lidského obydlí a tvářila se trochu zmateně, když nás tu uviděla. A přitom je tohle údolí plné chat a chatařů. Je pravda, že my jsme tu takoví zastrčení a z nejbližších sousedů jediní, kdo sem pravidelně jezdí (a díkybohu za to!). Když tu přes rok nejsme, zvířatům asi nic nebrání v tom, aby se tu chovala jako doma. Trávník udržujeme tak nějak posečený jen v létě, když sem jezdíme, ale jinak to tu necháváme tak, jak to je.
Už se nám několikrát stalo, že jsme tu takhle brzy po ránu načapali srnce, který si tam k nám chodí pochutnávat na těch pár okrasných keřících, které se tu moje mamka pokouší pěstovat. Když nás uviděl, většinou se tedy velmi ležérním způsobem vydal pryč a někdy na nás dokonce i několik minut jen koukal, jestli to opravdu myslíme vážně. Jindy nás zase překvapila opět asi 3 metry od stěny chaty srna s malým srnčátkem. I drobné ptactvo se vždycky na začátku týdne chová, jako kdyby byla chata stále opuštěná. Provádějí nám nálety na verandu a na okna, ale vždycky si nás v posledním okamžiku všimnou a uletí pryč. Na verandě se nám občas povalují různé chomáče čehosi, nejspíš mechu nebo možná i chlupů a naše poslední rohožka byla roztrhána na cucky. Možná to byli jen místní polodivoké kočky ale těžko říct. Naši nepřítomní sousedi měli třeba na půdě celkem prokazatelně mláďata kuny. Ta naše místní divoká zvířata se někdy vážně chovají vyloženě drze! Ale nám to samozřejmě nevadí. Právě naopak. Kdo by nechtěl mít kolem domu takovéhle "safari"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama