Výchova drobných zvířat

18. července 2016 v 10:36 | kovarka-eli |  Zamyšlení

Já zastávám názor, že všechna domácí zvířata i ta drobná jako jsou králíci, morčata, andulky, křečci, atd. se mohou naučit alespoň jakási základní pravidla.
Do rozebírání téhle myšlenky jsem se tady pustila proto, že za poslední dobu jsem slyšela několik lidí stěžovat si na to, že mají se svými mazlíčky tohoto typu přetrvávající problémy. Ale jak by taky ne, když se to nesnaží nijak řešit. Uznávám, že někdy už může být docela pozdě. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Ale zlepšit se může alespoň o trošku podle mého názoru všechno. Problém je nejspíš hlavně v tom, že spoustu lidí ani nenapadne, že by se měli o nějakou výchovu vůbec pokoušet. "Vždyť je to jenom křeček, co bych ho měl jako učit?" Ale i takový malý kamarád, když vyroste doslova jako dříví v lese, umí občas pěkně znepříjemnit život, kupříkladu neustále utíká, kouše klec, dělá hluk, jakákoliv manipulace je problém.
A přitom kdyby měl vštěpené alespoň nějaké základní principy, všechno by bylo jednodušší. Např. všechna moje zvířata (samozřejmě tím nemyslím šneky a tak, nechytejte mě proto za slovíčka) umí přiběhnout na zavolání nebo zamlaskání. Určitě to nefunguje stoprocentně a venku bych se to vůbec neodvažovala zkoušet, ale doma to usnadňuje každodenní život. Nemusím je nikde lovit, honit a tahat (což může být u rychlých malých zvířátek nebo zpanikařené létající a fofrující andulky velmi vyčerpávající, zdlouhavý a stresující podnik). Ti moji prostě dobrovolně sami přijdou. Stejně tak se je snažím seznámit, nejlépe v co nejranějším věku, s věcmi, se kterými se jednou stejně budou muset setkat, ale později by to mohlo být víc stresující. Třeba přepravka, vážení na váze, voda, atd. Jackie např. nesnášela dobře jízdu autem, dělalo se jí špatně. Ale určitě nepanikařila už při pouhém pohledu na přepravku. Odmala ji dostávala do výběhu na hraní, kde si z ní dělala schovku. Ani ty nepříjemné zkušenosti ji neodradily. To znamená, že jsem ji nemusela do přepravky násilím cpát a zavírat. Opět tam prostě naprosto dobrovolně vlezla. I takhle malá zvířata se mohou naučit spoustu věcí. Ale je třeba přistupovat k tomu otevřeně, nemít předsudky a v neposlední řadě alespoň trochu vědět jak na to. Občas se mi stává, hlavně u lidí, kteří se zabývají spíše většími zvířaty jako jsou psi, kočky nebo třeba koně, že jim přijde prostě neuvěřitelné, že takhle malá zvířata to vůbec dokáží pochopit. Jedna známá se tvářila dost nevěřícně, když jsem jí vysvětlovala, že i potkani dodržují ve své skupině určitou hierarchii a že každý jedinec má své pevně dané místo stejně jako ve stádě koní nebo v psí smečce. Nechápu, proč se tak diví. Odvážila bych se tvrdit, že někdy je potkan chytřejší než lecjaký pes (když si představím slintajího psa honícího vlastní ocas). Nejsem proti psům nijak zaujatá, mám je ráda a sama bych jednou nějakého chtěla. Jen se tím snažím zdůvodnit svůj postoj.
V tomhle článku bych se s vámi ráda podělila o své vlastní několikaleté zkušenosti a pokusila se vám vysvětlit základy principů učení zvířat, které já sama používám. Takže jestli vás tahle problematika zajímá, čtěte dál.


Vezměme si např. hlodavce (+ králík, vím že není hlodavec, ale je těžké to neustále takhle vyhraňovat), se kterými mám asi nejvíc zkušeností. Základem všeho je, aby pochopili, kdy se nám to, co dělají, líbí a kdy ne. Oni nerozumí našim slovům, takže jim to musíme vysvětlit jinak a srozumitelněji. Všichni hlodavci bez výjimky mají skvělý sluch a rozeznají i malé výchylky v tónu hlasu. Velmi rychle se díky tomu naučí, kdy je káravým hlasem za něco napomínáme a kdy je naopak uklidňujeme a chválíme. To je prostě základ, pak už se s tím dá pracovat a učit konkrétní věci. U morčete to samozřejmě nikdy nemůže fungovat jako u vlčáka, kde pán zařve povel a pes ho bez zaváhání uposlechne. Zaprvé řvaní nepomáhá a zadruhé jsou to většinou velmi vyčůraní tvorečkové, když to tak řeknu, že si nejprve dobře promyslí, co je pro ně výhodnější a zajímavější. Ale když se o výchovu vůbec nepokusíte, budou vás ignorovat úplně a vždy. Věřte mi, sama jsem to ve svém okolí viděla.
Když budete své zvíře nazývat jménem jen při řeči s kamarády, ale jemu nějakým přijatelným způsobem nevysvětlíte, že si má to divné lidské slovo spojovat s vlastní osobou, nikdy se na něj nemůže naučit reagovat. Některá to samozřejmě mohou pochytit náhodně podle toho, že v jejich přítomnosti je to slovo používáno často a je dostatečně snadno odlišitelné (buď zněním slabik nebo změnou tónu hlasu), ale už těžko z toho pochopí, že mají přijít, když to slovo zavoláte. Možná zpozorní a přijdou se ze zvědavosti podívat, ale není to tak, že by vás vědomě poslechli. Mě se jako nejlepší a nejjednodušší metoda osvědčilo prosté odměňování pamlsky. Nějakým způsobem na sebe upoutám pozornost, aby ke mě dotyčný chlupáček zamířil a stále ho přitom volám jménem a chválím, když jde správným směrem. Když se dostane až ke mně, dostane odměnu. Nemusíte skončit jen u "přivolání". Náš králík Wigonek má klec na zemi, takže, když je otevřená, může chodit volně dovnitř i ven. Když ho už ale potřebujeme zavřít, stačí zavolat a třeba zašustit pytlíčkem s pamlsky a on přijde a sám si skočí do klece, protože ví, že pak dostane odměnu. Nemusím ho tedy lovit po pokoji a zavírat násilím. Kdo už o našem Wigouškovi něco slyšel, ví, že zrovna u něj by to byl dost komplikovaný podnik. Takhle jsme všichni naprosto spokojení. Ale opět při tomto výcviku nesmíme zapomínat, že máme co dělat s hlodavcem. Nemělo by to tedy nikdy trvat moc dlouho a zvíře musí samo od sebe spolupracovat především proto, že ho to baví (či si chce dobrovolně vysloužit něco dobrého na zub). Nesmíte jim to znechutit tím, že to bude trvat moc dlouho nebo že si pro začátek stanovíte příliš vysoké nároky. Je třeba vytyčit si nějaké cíle (bude vás to pak i víc bavit), ale musí být pro dané zvířátko splnitelné. Stačí začít s něčím úplně jednoduchým a až potom, co to společně zvládnete, se přesunout k něčemu složitějšímu. U zvířat je důležité umět se radovat i z malých pokroků. Třeba u psů na "pozitivní motivaci" moc nevěřím, protože tam je opravdu třeba, aby v případě potřeby poslechli na slovo (přecházení silnice, nebezpečí konfrontace s jinými psi, dětmi,...) tam je fakt důležité, aby pán zavolal a měl jistotu, že pes bez zaváhání přijde. A když ne, je za to potrestán, aby už příště opravdu přišel. Ale u zvířete jako je třeba potkan to tak úplně důležité není a nějakými tresty si akorát pošramotíme pracně vybudovanou důvěru. Takže takováhle zvířata většinou netrestám. Zařvu, to ano, ale fyzicky je nemlátím nebo tak. Takže když se nám něco nelíbí, dát to nějak přiměřeně najevo, ale když je něco dobře, tak chválit, chválit, chválit.

První způsob učení metodou dobře/špatně je tedy doufám alespoň v základech jasný. Pokud ne, budu ráda za veškeré připomínky. Ale zvířata se svým způsobem učí stále i bez našeho vědomého přispění a to musíme také neustále brát v potaz při každodenní péči o ně.
Neumějí si tak jako my něco představovat a dejme tomu přemýšlet dopředu. Učí se na základě svých vlastních zkušeností. Např. si spojí určitý předmět nebo osobu buď s příjemnou nebo s nepříjemnou zkušeností. A umí si to pamatovat dost dlouho. Tak třeba: tenhle člověk mi dal něco dobrého a pohladil mě, což mi bylo příjemné, když jsem za ním přišel =) příště přijdu znovu, protože to, co se stalo potom, se mi líbilo. Nebo jinak: tenhle člověk mě naopak vyděsil, když mě začal honit po pokoji, křičet a násilím mě vytáhnul i z té malé skrýše za skříní, kam jsem se před ním schoval =) tomu bude lepší se pro příště vyhnout a raději hned utéct. Jde z velké části o to umět se do zvířete co nejlépe vcítit a odhadnout, co mu bude příjemné a co ne. Lidé si často vzájemnou důvěru ničí tím, že zvířata bezdůvodně škádlí - šimrají je, chytají za packy nebo za ocas atd. U těch malých tím ztrácíme pouze jejich důvěru. Pokud budete něco takového provádět třeba kočce, může se stát, že odejdete s pořádným škrábancem. Někdy to prostě nejde jinak a svoje milované mazlíčky stresu vystavit musíme. Třeba při naléhavé cestě k veterináři. Ale měli bychom se snažit, aby takových situací bylo co nejméně. Užitečný fakt je také to, že mladá zvířata se ze všeho vzpamatují lépe a rychleji než ta stará, která už mají zažité určité své zvyky a většinou je nerada porušují. Někdy pak může nastat problém i posunutím klece o metr vedle... Z praxe můžu uvést několik příkladů:
Spousta zvířat se naučí reagovat třeba na různé zvuky v domácnosti. Pes slyší odemykání dveří a ví, že páníček se vrací domů a běží ho přivítat. Nebo naši morčáci Pepíci. Všichni velmi rychle pochytili, že tráva se venku sbírá do igelitových pytlíků. Než jim v misce přistála hromada trávy, vždycky nejprve uslyšeli zašustění igelitového pytlíku a spojili se ty dvě věci dohromady. Výsledkem bylo to, že v kleci zběsile běhali a kvíkali vždy, když se někdo dotkl nějakého ideliťáku. Ať v něm byla tráva, koupená kobliha nebo zmražené maso...

Jsou ale věci, které prostě (od)naučit nejdou, protože jsou přirozenou součástí chování určitého zvířete a nemá proto cenu snažit se něco nějak výrazně měnit nebo je za něco takového trestat. Potkani si např. značkují věci i lidi, kteří se jim líbí, malými kapkami moči a prostě se to neodnaučí, i kdybyste se na hlavu postavili. Akorát jim tím způsobíte zbytečný stres. Oni vám tak vlastně projevují svoji náklonost a vy je za to trestáte. Jak si to mají potom vyložit? A dalším velmi triviálním, ale pro mnoho lidí zřejmě nepochopitelným faktem je, že hlodavci hlodají - koušou různé věci. Ve většině případů ani tohle nejde odnaučit, nebo určitě ne nějak výrazně. Zrovna tady byste to asi neměli nechat úplně bez reakce z vaší strany, ale smiřte se s tím, že se to nejspíš bude opakovat. Nejlepším řešením téhle situace je odstranit jim z cesty všechno, co by mohli zničit. Tohle řešení se vám nemusí líbit. Uznávám, že je snazší něco takového říct než udělat. Ale věřte mi, že jinak to nakonec nepůjde. Můžete se stejně jako já nejdřív snažit kousání těch vašich bot odnaučit, říkat si, že budete příště zvířátko lépe hlídat atd. ale nakonec stejně přijdete na to, že mnohem jednodušší bude jít a ty boty uklidit do botníku mimo dosah dotyčného chlupáčka.

Občas může pomoct, když se budeme co nejpřesněji držet přirozené komunikace zvířat. Je to pro ně totiž asi ta nejpochopitelnější cesta. Tenhle termín znají asi hlavně koňáci. Tam je to velmi diskutované téma, ale do toho se tady teď pouštět nechci. Jde ale třeba o to, že pokud chcete, aby vás zvíře respektovalo a poslouchalo, jde to mnohem lépe, když vás považuje za vůdce stáda/smečky nebo zkrátka za výše postaveného jedince. Slyšela jsem, že tahle vlastnost se dá z menších zvířat využít třeba u králíků. Králíci jsou obecně dost teritoriální zvířata a někteří špatně snáší, když se jim např. sahá do klece - narušujete jejich teritorium. Asi bychom to měli z větší části respektovat a nedráždit je, když to není nutné. Ale občas (např. při čištění, krmení) to nutné je a přece se nenecháme kousnout pokaždé, když strčíme ruku do klece. Tak co s tím? Jedna z rad je, že se můžete ušákovi jemně pokusit přitlačit hlavičku dolů k podlaze. Tak by to udělal výše postavený králík v kolonii a dal by tím najevo svou nadřazenost. Někdy to prý pomůže a králík už pak ruku tak zběsile nenapadá. Mě to docela pomáhá. Wigo po mě také občas vyjede, ale když jdu na něj víc shora a začnu ho hladit po hlavě, tak lehne a nechá se hýčkat, zatímco já mu druhou rukou nenápadně seberu misky.
Stejně tak je důležité, abyste se před pořízením nového mazlíčka co nejlépe obeznámili s jeho přirozeným chováním a hlavně s tím, co znamená. Když budete vědět, co se vám zvíře snaží říct, můžete pak předejít mnoha nedorozuměním. Podrobněji se jednotlivým druhům zvířat a jejich řeči těla věnuje tento projekt. Něco jde vztáhnout obecně na všechny druhy zvířat. Např. vysoké úzkostné zvuky jako je kňučení nebo jakékoliv pískání většinou znamenají strach nebo bolest. Ale většinou je třeba důkladně si nastudovat každé zvíře zvlášť. Dobrým příkladem jsou třeba dohady o tom, jestli je možné/dobré chovat společně v jedné ubikaci králíka a morče. Někdy si na sebe zvyknou, nevadí si a neubližují, ale určitě to není ideální situace z toho prostého důvodu, že tahle dvě zvířata si nemohou pořádně rozumět. Morčata jsem měla v minulosti celkem tři a králíčka mám teď, takže můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že obě tahle zvířata se v mnoha ohledech vyjadřují naprosto opačně. Tak třeba cvakání zuby. Králík tímhle přežvykováním a třením zubů o sebe většinou dává najevo svou spokojenost (např. při mazlení se s ním je možné to někdy slyšet). U morčete je to naopak projev nespokojenosti a rozmrzelosti a často také varování před útokem. Takže už zřejmě chápete, že mezi nimi nevyhnutelně musí docházet k neshodám. Bohužel bývalo zcela běžnou praxí chovat tato dvě zvířata společně a často to pak končilo zraněním nebo i smrtí - většinou morčete (přece jen je menší a slabší než králík). Když budete hned od začátku zhruba vědět, co se vám vaše zvířátko snaží říct, soužití s ním bude mnohem jednodušší a pohodovější. Postupně zjistíte, že kromě obecných projevů určitého druhu má každé zvíře své vlastní osobité způsoby komunikace. Stačí se zvířátku dostatečně věnovat a pečlivě ho pozorovat a za chvíli budete moct skoro vždy odhadnout, co se mu v té jeho hlavičce asi honí a správně na to zareagovat.

Tohle je asi pro začátek všechno, co jsem k tomuhle tématu chtěla říct. Tato problematika mě docela zajímá a v budoucnu se k ní ještě určitě chci vrátit. Budu moc ráda za všechny vaše názory a připomínky. Doufám, že tenhle článek někomu pomůže nebo ho alespoň přiměje trochu se nad celou věcí zamyslet.

A tady je pro inspiraci jedno video, kde se můžete podívat, co všechno se může naučit i "obyčejný" potkánek. Přeji hezkou zábavu a hodně štěstí s vašimi malými kamarády.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama