Léto 2016

24. září 2016 v 9:15 | kovarka-eli |  Novinky
Tak prázdniny jsou už nenávratně pryč, o čemž se už nejspíš většina z nás náctiletých přesvědčila na vlastní kůži po opětovném nástupu do školy. Opět bude třeba vymyslet nějaký přijatelný systém, jak skloubit dohromady koníčky i povinnosti a to ještě nějakou dobu potrvá. Prozatím bych se ještě ráda vrátila k letošním prázdninám a několika nejzajímavějším zážitkům.

(kněžice pruhovaná, focená na naší chatě kousek od Římova)


Původně jsem si díky euforii ze všeho toho volného času myslela, že v létě budou články utěšeně přibývat. Témat je přece spousta a kdy jindy budu mít tolik času se jim všem věnovat? No, to by byla teorie. V praxi to samozřejmě dopadlo úplně jinak. Tak tady je alespoň takové krátké shrnutí letošního léta, těm nejzajímavějším událostem budou později věnovány i samostatné články.

Zranění v rodině nám znemožnilo odcestovat na dovolenou, jak jsme plánovali, ale přesto jsme se rozhodně nenudili. Hlavně první měsíc prázdnin jsem byla v jednom kole. V podstatě každý týden jsem strávila někde jinde, což nevyhnutelně doprovázelo neustálé balení, vybalování a stěhování. Dva oddělené týdny jsem strávila na táboře s koňmi, který byl jako vždy úžasný, ale o tom až někdy jindy. Jinak jsme byli buď doma, nebo jsme se vždy na pár dní odstěhovali na naši chatičku v Pašinovicích. Příjemné lenošení a nicnedělání bylo občas proloženo různými zajímavými událostmi, z nichž bych se ráda zmínila hlavně o těch, které souvisejí se zvířaty - jak přímo mými, tak cizími nebo případně těmi volně žijícími.

Kvůli přejíždění z místa na místo jsem jednu dobu neměla na své mazlíky moc času, z toho jednoduchého důvodu, že jsem prostě nebyla doma. Vracela jsem se třeba jen na víkend, kdy jsem všechno zkontrolovala a hlavně honem vyčistila klec i terárko. Rodina se mi v mé nepřítomnosti naštěstí o všechna zvířátka postará, ale většinou po nikom nechci čištění jejich příbytků. To si dělám hlavně několik posledních let sama. Zaprvé pořízení zvířete je skoro vždy (vlastně úplně vždycky) má vlastní iniciativa, takže se musím postarat, aby to všechno fungovalo, a zadruhé mi to obecně prostě nedělá problém. Nemám pocit, že by mě to nějak moc omezovalo a byla by to otrava a tak. Naopak mám dobrý pocit, když to dodělám a vím, že vše je v pořádku a čisté, zkrátka že se moji svěřenci mají dobře. Dělá mi to radost. Ale musím se přiznat, že už mi chvíli připadalo, že nedělám nic jiného. Což byla vlastně do jisté míry pravda. Dost mě také deptalo i to, že jsem pokaždé našla oba dospělé šneky zavíčkované. Poslední dobou mi to dělají často, ať se o ně starám já nebo někdo jiný. A mladí jsou přitom v pohodě. Moc tomu nerozumím a rozčiluje mě to, ale zatím se mi nepodařilo tuhle situaci uspokojivě vyřešit. Jinak toho kolem achatinek moc nového není. Stále se mi nepodařilo najít nový domov pro poslední dvě šnečata. Zájemci se mohou hlásit na email: etunga@seznam.cz

Zato s Wigouškem jsme si docela užili. Jak v dobrém tak i ve špatném slova smyslu. Na chatu jsme odjížděli vždy na víc dní a Wigonka jsme samozřejmě brali s sebou. O tom, jak si zvykal v novém prostředí, jak prozkoumával svůj venkovní výběh i co vyvedl za lumpárny nebo co se naopak naučil nového, si můžete přečíst v samostatném článku Wigonek chataří.


Teď ke konci srpna jsme byli bohužel opět nuceni navštívit s Wigem veterináře, protože králíček nám přestal papat. Problém jako takový se nakonec díkybohu neukázal jako nijak vážný, ale to, co tuhle akci doprovázelo, stálo všechny zúčastněné spoustu nervů. Už jen při samotné prohlídce u veterináře nás s mamkou málem trefil šlak (ujišťuji vás, že větu: "Chyťte králíka!" slyšet u veterináře určitě nechcete a už vůbec ne, když se jedná o vašeho králíka) a i následná domácí léčba se neobešla bez komplikací, z nichž největší byla jako vždy Wigonkova neochota spolupracovat a "nechat se léčit". Podrobnosti v článku Wigo pacientem.

Kromě vlastních zvířat jsme dostali dvakrát na starost i zvířata cizí, totiž hlídání mazlíčků našich známých. Již podruhé jsme se totiž starali o potkánka Chlupáče, tentokrát ale společně s jeho novým kamarádem Čumáčkem. Paní totiž dala na naši radu a Chlupáčovi se dostalo potkaního společníka. Oba kluci byli super, ale bohužel jsem si je mohla užít jen dva dny, protože pak jsem odcestovala na tábor. Ale i k tomu krátkému času bych ráda něco řekla. Opět jsem mohla pozorovat, jak povahově odlišná mohou zvířata být. U mých holek to bylo asi víc patrné, ale možná je to jen tím, že jsem je znala nesrovnatelně déle. Nový Čumáček byl husky stejně jako Jackie a byl to mnohem větší raubíř a průzkumník než starší Chlupáč. Také se ale víc lekal a nenechal se tolik hladit. Jediné co mě na nich mátlo, bylo to, že jsem nedokázala s jistotou určit, který z nich má vyšší postavení. Čumáček se choval očividně dominantněji, ale byl menší než Chlupáč, který si většinou nechal od toho puberťáka klidně skákat po hlavě, ale ohradit se také dokázal, když vše překročilo určitou mez. Čumáček se pak většinou stáhl, ale za chvíli se vrátil a zkoušel Chlupáčovu trpělivost znovu způsobem, který kdyby si někdy dovolila Lily, dostala by okamžitě od Jackie náležitě přes hubu a byla by odkázána do patřičných mezí. Tenkrát byl nejspíš výše postaveným jedincem Chlupáč, ale spíš proto, že byl větší. Teď po dalších dvou měsících se situace změnila. S paničkou jsme stále v kontaktu a dozvěděli jsme se, že teď je to přesně obráceně - Čumáček je ten velký boss (doslova, protože Chlupáče už přerostl) a Chlupáč je ten utiskovaný. Ale u potkanů to tak chodí a vše je v pořádku. Kluci teď bydlí v obrovské kleci po mých vlastních potkaních holkách. I když už není nová, určitě je to zlepšení oproti té minulé klícce pro křečky, třeba se teď konečně naučí pořádně šplhat…


Ještě předtím, úplně na začátku jsme se měli starat o jednu morčecí rodinku. Bohužel to opět vyšlo tak špatně, že jsem je viděla jen jednou a pak jsem zase musela odjet. Na rozdíl od potkánků, tihle zůstali doma a my jsme jezdili za nimi. Jak už jsem řekla, byla jsem u nich jen jednou, ale z vyprávění něco vím. Bylo jich celkem pět. Dva staří a jejich tři mladí. Došlo totiž k jednomu z nejběžnějších omylů. K samečkovi se kupoval kamarád, který se později ukázal být kamarádkou, která tloustla a tloustla… až jich je teď dohromady pět. Děti se odmítli vzdát byť jen jediného z těch roztomilých malých chlupáčků, takže se místo toho koupila malá králíkárna, kde teď všichni bydlí na balkoně. Samozřejmě odděleně holky a kluci. Přece jen čeho je moc, toho je příliš. Když jsem tam byla já, podařilo se mi ulovit jen toho úplně nejstaršího, ostatní se hrozně báli a utíkali. Ale tenhle byl za trochu pohlazení moc rád a já jsem si už dlouho nějakého toho morčecího kvíkala nechovala, takže jsem také měla radost.

Během léta se nám také povedlo párkrát potkat docela zajímavá zvířata venku v přírodě. Hlavně na chatě, kde si většina zvířat žije, jako kdybychom tam vůbec nebyli (o tom už jsem se zmiňovala v tomto článku). Jeden večer jsme našli přímo na trávě na cestičce sedět přástevníka medvědího - krásně zbarveného nočního motýla. Už se začínalo šeřit, ale stejně bylo na ně ještě brzo. Přenesli jsme ho na bezpečnější místo, vyfotili ho a šli jsme dál. Na zpáteční cestě už tam nebyl, takže se nejspíš vzpamatoval a odletěl.


Kromě něho jsem našla ještě jednu můru. Byla to stužkonoska modrá, tentokrát už bohužel po smrti a bez hlavy. Na druhou stranu jsme si ji díky tomu mohli odnést domů a přidat ji do sbírky. Vůbec jsem si dřív neuvědomila, že je to docela velký motýl, ještě větší než předchozí přástevník.


Opět jsme několikrát viděli skákat po trávníku naší starou známou žlunu šedou. Vypadá skoro stejně jako běžnější žluna zelená, která sem také občas zavítá. A k naší velké radosti se opět přišla ukázat i srna s jejím letošním mládětem. Malý koloušek skákal jako kůzle kolem své maminky, která stála a točila velikýma ušima, aby se ujistila, jestli jim nic nehrozí. Bohužel pak zaslechla nějaký hluk od sousedů dál po proudu řeky a pro jistotu zmizeli oba dva v blízkém lese. Srny jsme pak hlavně v podvečer viděli ještě několikrát, malého už ale bohužel ani jednou. Také se nám ltentokrát k všeobecnému zklamání nepodařilo objevit užovku hladkou, která bydlela v jedné hromadě dřeva a kamenů kousek od naší chaty.


Máme velké obavy, jestli ještě vůbec žije. Tihle hadi totiž často doplácejí na to, že se svým vzhledem velmi podobají našemu jedinému jedovatému hadovi - zmiji obecné, i když jsou to jen úplně neškodné užovky. Lidé je pak často v úplně zbytečném pokusu o obranu zabijí. Ono ale ani u té zmije není důvod k nějakému přehnanému panikaření, stačí si prostě dávat pozor, kam šlapete. A když už takového hada potkáte, nechat ho buď úplně na pokoji a obloukem ho obejít nebo třeba zadupat a had se s největší pravděpodobností odklidí z cesty sám.


Užovka hladká se sice neukázala, ale užovku obojkovou jsme viděli několikrát, stejně tak pár ještěrek a asi 2-3 slepýše. A samozřejmě spoustu opeřenců bydlících v okolních stromech. Párkrát jsme viděli i slyšeli lovit káně a jednou nás při procházce lesem doprovázelo i krákání místního krkavce. Několikrát jsme se také byli podívat v Zoo na Hluboké a jednou také v Zoo Dvorec kousek od Borovan. Zoo Ohrada mě snad nikdy neomrzí, vždy se najde něco nového a zajímavého, průměrně se tam jdeme podívat alepoň jednou za měsíc. Ve Dvorci jsme zase měli veliký zážitek, když jsme poprvé viděli jejich nejnovější zvířecí atrakci - mladého hrocha obojživelného jménem Buborek. Přišli jsme v čase krmení, takže jsme k němu dostali i odborný výklad.

Obecně jsme si léto užili myslím dostatečně a máme z něj spoustu krásných zážitků. Jak už je uvedeno výše, k některým se ještě chci vrátit podrobněji, takže se v nejbližší době můžete těšit, že napravím to, co jsem zanetbávala během prázdnin. A pokud se se mnou rozhodnete podělit o své vlastní zážitky z léta 2016, budu moc ráda. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katrin Katrin | Web | 25. září 2016 v 14:02 | Reagovat

Níádherný hmyzo zvířecí vzpomínky!

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 8. října 2016 v 16:00 | Reagovat

Ten králík je krásný, ale vypadá, že je docela obří. To měl být zakrslík nebo byl pořizovaný s tím, že takhle naroste?

Jinak strašně ráda potkávám na blogu nějakého dalšího milovníka zvířat. Potkánci a achatinky mi udělaly radost. Vždycky mě potěší, když je vidím ještě u někoho. Šnekouna teda už nemám, ale taky jsem měla.

3 kovarka-eli kovarka-eli | E-mail | 8. října 2016 v 17:25 | Reagovat

[2]:Fotka nejspíš klame, protože Wigoušek je férový zakrslík. Má kousek přes dvě kila, takže to není žádný obr. Je to takovej náš malinkej ušáček. :)

Také jsem ráda, když narazím na nějakého dalšího milovníka zvířat (hlavně někoho, kdo také dokáže mít rád tahle odsuzovaná zvířata - potkánky či šnečky). Pár článků na tvém blogu už jsem četla a jestli hodláš pokračovat, určitě se tam zase někdy ráda podívám. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama