Wigo pacientem

15. října 2016 v 17:22 | kovarka-eli |  Novinky

Kromě krásných zážitků z chaty nám Wigonek letos o prázdninách přichystal i něco méně přijemného. Jednoho dne prostě přestal jíst. Už den předtím toho snědl málo, ale ten další kromě trochy sena a vody nepozřel vůbec nic. Nevím, proč se to stalo nebo jestli by se zase rozjedl, kdybychom to nechali být. Rozhodně jsme nechtěli riskovat, že ne. Když se i tak divně pohyboval, že jenom popoběhl a zase si někam lehl, popadli jsme ho a dovezli raději k veterináři.

Králíci a morčata jsou totiž na tohle hodně citliví. Musí pořád něco jíst, jinak se jim nehýbou střeva. Také proto by obě tato zvířata měla mít neustále k dispozici kvalitní seno.
No na veterině bylo v čekárně zase spousta lidí a samozřejmě i psů, což nás zrovna moc nepotěšilo. Normálně po psech okouzleně koukám úplně všude - do zahrad, na ulici, v parku,... ale náš Wigoušek moje nadšení bohužel nesdílí. Má ze všech psů panickou hrůzu. No super, takže králík vystresovaný na nejvyšší míru ještě před vstupem do ordinace. Počkali jsme tedy až na nás dojde řada a pak jsme vešli dovnitř, přepravku položili na stůl a stručně vysvětlili, proč jsem přišli. Jeden z doktorů řekl, že se na něho podívá víc zblízka a šel si otevřít přepravku. Varovali jsme, že Wigo není zrovna kliďas, ale tak oni jsou tady nejspíš zvyklý na ledacos, takže si z toho nikdo nic moc nedělal. Já na jejich místě bych měla asi podobný přístup. Nevím, kolik hysterických a přecitlivělých paniček jim tam za den přijde, ale pár určitě. No jenže u Wiga se trochu přepočítali. Jakmile se udělala dostatečně velká škvíra, aby se jí protáhl, Wigo skočil. Ale jak! Ani doktor ani my jsme nestačili udělat absolutně nic, dokonce ani zařvat. Myslím, že už jsem pochopila tu otřepanou frázi vidět něco jako ve zpomaleném záběru. Prostě jsem jenom stála (nejspíš s krátkodobou zástavou srdce) a třeštila oči na to, jak Wigo vyletěl asi 1,5 metru dlouhým skokem ven z přepravky, bokem narazil do jednoho z přístrojů, spadl další 2 metry šikmo na zem a zmizel za rohem ordinace. Pak se probral doktor a zakřičel dozadu: "Chyťte králíka!" a vydal se za ním. Nějakou dobu nebylo nic vidět, jen jsme slyšeli štrachání jak tam Wigo běhal a oni se ho snažili chytit. Já s mamkou jsme se mezitím snažili znova si nahodit srdce a jenom jsme si říkali, jestli teď ještě rovnou nepůjdeme rentgenovat Wigovi nohy, protože ten pád byl opravdu ošklivý. Zpětně mi ještě mamka říkala, že se modlila, aby ta jezevčice paní doktorky, kterou tu v ordinaci často mívala s sebou, neměla zrovna chuť na králičinu. Na tu jsem si tenkrát naštěstí nevzpomněla, jinak by mě asi trefilo (naštěstí tam nebyla a i kdyby jo, tak je tak hodná, že by to asi ani nevadilo, ale stejně...). Za chvíli se ve dveřích objevil pan doktor s roztřeseným, ale celým Wigem v náručí a nám se velmi ulevilo. Prohlídnul ho a oznámil, že nadmutý není, jak jsme se báli, ale že bříško má vážně úplně prázdné a že nic nejedl. Dal nám domů takový prášek, který se smíchává s vodou a má pomoci zvířata rozjíst. Používá se třeba právě pro králíky po operacích, myslím. A že mu to máme dávat 3x denně a přijít se zase ukázat. Tak jsme se vrátili domů, seznámili jsme s výsledkem zbytek rodiny a nechali Wiga trochu uklidnit a odpočinout.
No a pak jsme se pustili do vlastní léčby. To také nebylo úplně jednoduché, protože (jak už jsem zmiňovala v minulém článku) Wigo nebyl zrovna moc ochotný nám to usnadnit a prostě to v klidu sníst. Dostali jsme k tomu i stříkačku, takže jeden ušáka držel a druhý se mu tu kašičku snažil pomocí oné stříkačky vpravit do krku. V praxi to vypadalo asi tak, že Wigo byl zmáčknutý jak ve svěrací kazajce a přesto se mu nějak dařilo kníknout a cuknout hlavou právě v nejdůležitějším okamžiku, takže napoprvé toho měl víc na hlavě a na krku než v puse, ale nakonec jsem se tak nějak naučila jak na něj a šlo nám to mnohem lépe. Nejspíš mu ani tak nevadila chuť toho, co jedl, ale měl hrůzu z doteku té stříkačky. Sám od sebe by to ale také nesnědl, takže tohle byla jediná možnost. Když už ji ale měl v tlamičce, tak už všechno po malých dávkách postupně slízal. Bohužel to opět na nějakou dobu pošramotilo náš vztah, protože když jsme mu tohle příkoří v prováděli třikrát denně během asi 2-3 dnů, nemohlo to zůstat bez následků. Wigonek se už naštěstí nechá udobřit něčím dobrým na zub a slovním chlácholením, ale zase mi to na nějakou dobu překazilo nácvik zvedání a chování, protože teď si to Wigo spojoval s touhle nepříjemnou procedurou. Svůj úkol ale tahle divná zeleno-hnědá věc (bohužel si nepamatuju název) splnila. Hned druhý den už Wigoušek něco snědl a potom už jedl tak jako dřív. Postupně jsme snížili frekvenci podávání prášku a nakonec jsme ho vynechali úplně a bylo to v pořádku. Jsem vážně neuvěřitelně ráda, že to dopadlo takhle dobře. Možná Wigo něco špatného snědl a jen mu bylo trochu špatně a neměl na nic chuť nebo já nevím. Hlavně, že už je to za námi...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liška Liška | Web | 27. října 2016 v 22:37 | Reagovat

Už delší dobu uvažuji o pořízení králíčka nebo jiného drobného zvířátka právě k mému psovi, který snáší ostatní velmi dobře. Ale ani na chvíli mě nenapadlo, co kdyby naopak ten králík nesnedl psa? Navíc o nich skutečně vím jen málo, třeba to, že musí stále žrát (psa krmím 1x denně)a jejich zdraví může být taky křehké.

Jsem ráda za Vás oba, že to dopadlo dobře! A děkuji za článek, opět jsem se dozvěděla něco nového a můžu svoje plány do budoucna přehodnotit :)

2 Liška Liška | Web | 27. října 2016 v 22:38 | Reagovat

nesnesl* omlouvám se za překlep - nehodlám králíčka krmit psem :D

3 Eliška Eliška | Web | 28. října 2016 v 15:33 | Reagovat

[1]: Podle mě není tohle soužití (králíkxpes)úplně nereálné. Už jsem slyšela, že někomu to doma takhle funguje úplně v pohodě. Opravdu hodně záleží na povaze obou zvířat. Myslím, že by bylo možné najít chovatele, který má kormě králíčků třeba i psa, takže jsou na něj ušáci odmala zvyklí a nebáli by se pak ani toho vašeho. Wigo je prostě strašpytel. Trochu se to zlepšuje, ale on osobně asi nikdy nebude mít psy moc v lásce. Ale jiný králík by takový být nemusel, je třeba si správně vybrat. Přeji hodně štěstí, pokud se rozhodnete to přeci jen zkusit a děkuji za zajímavý komentář.

4 Alča Alča | Web | 7. listopadu 2016 v 14:41 | Reagovat

[1]: Máme ušáka a 2 psy. Ušák je nejstarší :-) A psy jsme vybírali tak, aby byli co nejvhodnější k ušákovi, tedy psy, kteří nemají přiliš v krvi lov nebo nahánění zvěře. Takže jsme volili ovčácká plemena. Máme kolii a šeltii a ani jedna nemá sklon mu jakkoli ublížit :-) Naopak ho chtějí obě chránit a když ho  třeba léčíme, mají o něj strach, co mu jdeme dělat :-) Ale samozřejmě hraje především obrovskou roli výchova. My jim od začátku dávali nekompromisně najevo, co si k ušákovi smí a nesmí dovolit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama