Wigonek chataří

8. října 2016 v 18:14 | kovarka-eli |  Novinky
V létě jsme se zase přesunuli na pár týdnů na naší milovanou chatičku a tentokrát jsme s sebou měli i našeho ušáka Wigonka. Nebyl tam sice úplně poprvé, ale stejně to bylo docela dobrodružné. Poprvé to bylo, když jsme potřebovali vyzkoušet jeho nové výběhy (více v tomto článku). Ale až teď tu s námi byl na víc dní, ne jen na otočku na jedno odpoledne. Tahle akce si samozřejmě vyžádala mnoho energie, příprav a stavebních úprav okolí, ale všichni jsme to ve zdraví přežili, i když někdy to bylo na nervy, hlavně pro samotného Wigouška. Ale všechno jsme nakonec zvládli a Wigo je už zkušený cestovatel.



První takový problém byla přepravka. Wigoušek jí nemá zrovna v lásce, i když jsem se to snažila změnit. Umím si představit, že by to mohlo být i mnohem horší, takže si nijak nestěžuju, ale faktem zůstává, že se mu v ní nelíbí. Není vůbec hloupý a už dávno pochopil, že když do ní skočí, nevyhnutelně se za ním zavře horní víko a uvězní ho uvnitř. Takže dobrovolně tam už nevleze ani za jeho oblíbenou jablečnou kapsičku. Musíme ho tedy pokaždé chytit a dostat dovnitř vlastnoručně. Naštěstí za těch dalších pár měsíců už Wigonek pochopil, že mu zvedání nijak zvlášť neublíží a zvednout se už nechá. Moc nadšený není, ale nechá si to, což je důležité. Ona mu vlastně nevadí ani tak moc přepravka samotná a to, že je zavřený, ale hlavně to houpání a natřásání. Když auto stojí a on má pod nohama na chvíli pevnou půdu, docela rychle se uklidní a s odevzdaným výrazem nehybně sedí. Ale když se zase rozjedeme a s ním to opět hodí na stranu, hned jsou zpátky rozjeté uši a vykulená bělma. Cesta naštěstí trvá jen asi 20 minut a tak se to dá nějak vydržet.

Na chatě má zařízenou druhou klec, sice o trochu menší než tu doma, ale já myslím, že si nemá na co stěžovat. S sebou mu vždycky vezeme i všechno ostatní potřebné - seno, granule, pamlsky,... Já ale bohužel nejsem schopná zapamatovat si, co jsme minule na chatě nechali a co ne - tedy co je nutno přivézt a co už tu je z minula, takže se tohle balení nikdy neobejde bez nějakých těch zmatků a to samozřejmě nebalíme jen Wigouška (ten je ta nejjednodušší položka na seznamu). Zkrátka vždycky jsme všichni rádi, když už je vše (nikdy ale nemáme vše) zabalené a naskládané v autě.

Klec je nakonec připravená a Wigo s ní nemá žádný problém, protože už ji zná z domova. Tahle druhá klec byla totiž nouzové řešení jisté obtížné situace, do které jsme se dostali, když se nám kvůli nějakým zmatkům na poště zpozdilo doručení původní velké klece a mezitím jsme už měli na cestě králíka, kterého jsme neměli, kam dát. Ano, já vím. Tohle by se nikdy nemělo stát a sama bych vraždila všechny ty nezodpovědné lidi, kteří si domů vezou zvíře a nic pro něj ještě nemají a nejlépe o něm ani o jeho chovu nic nevědí. Kdyby ale vše proběhlo tak, jak mělo, klec by dorazila ještě pár dní před Wigem a všechno by bylo v pořádku. Nebyla to tedy tak úplně naše vina, ale stejně jsme to museli nějak vyřešit. Večer před tím, že měl dorazit ušáček, jsme s mamkou prolezli snad všechny zverimexy ve městě a hledali jsme ucházející klec za přijatelnou cenu. Tu jsme nakonec našli a Wigonek ji teď má na chatě, takže to bylo nakonec i docela výhodné.


Kromě toho tu má ještě jeden venkovní rozkládací výběh na trávě. Když jsme tu s ním byli poprvé, docela se v něm vyřádil a my jsme se u toho dobře bavili. Náš městský pokojový králík se totiž asi potřetí v životě dostal na trávu a byl z toho zpočátku hodně zmatený. Nahoře u babičky na chatě už byl na trávě ve výběhu taky, jenže ta tam má neustále dokonale posečeno a tráva má výšku nejvíc tak 2-3 cm, možná ani to ne v horkých letních měsících, kdy je vše suché jak troud. Tady dole u nás to je jiná džungle. Wigo se tedy pohyboval zpočátku jen vysokými skoky, kterými tu trávu zkoušel přeskakovat, aby se v ní nemusel prodírat. Už to samo o sobě bylo moc vtipné. Navíc je to hrozný zvědavec, takže pokaždé, když kolem výbehu někdo prošel, Wigo ho ze své strany plotu doprovázel. Vydržel takhle běhat docela dlouho. Dokonce ho při téhle zvláštní honěné nezaskočilo ani to, že pronásledovaný člověk změnil směr a obcházel ho z druhé strany. Po pár dnech přišel i na to, že tráva, kterou má pod nohama, by se dala i jíst. Náš Wigonek není z těch, kteří by žili jen pro jídlo, takže mu to chvíli trvalo. A i potom se setkával s jistými problémy. Ta stébýlka v té zemi totiž pevně držela! Doma jsem mu to přinášela samozřejmě už natrhané a tady si všechno musel buď utrhnout nebo ukousnout sám a zdálo se, že je z toho trochu na rozpacích. Naštěstí je to učenlivý hoch, takže na to za nějakou dobu přišel, ale stejně mu to asi nestálo za tu námahu... Jen si párkrát kousnul a stačí. To když si vzpomenu na ty naše morčáky, jak nestačili ani polykat, když se snažili nacpat toho do sebe co nejvíc. No Wigouška víc zajímaly okolní zvuky a pachy. Prakticky pořád stál na zadních a napjatě poslouchal nebo větřil. Rád leze po výškách, takže když jsem mu tam položila špalek, vylezl i na něj, zase se postavil a jediné co se na té napjaté postavičce hýbalo, byl jeho chvějící se čumáček.


Kromě toho, že měl tedy Wigo možnost napást se přímo venku, jsem se letos pustila i do shomažďování "zásob na zimu". Začala jsem sušit všechny možné bylinky a také seno. Jak v sušičce, tak jen tak volně na táckách nebo zavěšené u stropu a na skříních. Dopadlo to tak, že ložnice připomínala spíš nějakou středověkou apatyku než ložnici. Jen kopřivy mi zakázali sušit během našeho pobytu - kvůli jejich výrazné (pro někoho nepříjemné) vůni. Takže jsem je natrhala až poslední den a sušila během naší nepřítomnosti. Ale docela mě překvapilo, že i za tak krátký čas se nám podařilo nasušit celý pytel domcího sena. Myslím, že Wigonek z nás bude mít radost.


Ten týden byla ale tráva po většinu času mokrá a nám se nechtělo dávat Wigonka do výběhu. Naštěstí jsme už minule provedli prozíravě pár úprav na verandě, aby se mohl Wigo vyběhat i tam. Vevnitř v chatě by to bylo kvůli kabelům, sušícím se bylinkám a dalším věcem moc složité. Nevím, jestli si někdo ještě vzpomene, že o verandě jsem se zmiňovala už dřív v souvislosti s učením Wigouška na kšíry. Nechtěla jsem ho tu pouštět bez jištění, protože má občas takové "zaječí úmysly" a kdyby se trochu posnažil, docela snadno by nám mohl z verandy vzít roha. Varianta s kšírami se ale zatím ukázala jako nereálná (já se ale nikdy úplně nevzdávám), takže jsme to teď potřebovali udělat jinak. Když se na to dívám zpětně, jsem naprosto ohromená tím, že se nám všechno povedlo do puntíku tak, jak jsme si to naplánovali. To se mi snad ještě nikdy nestalo, nebo už hodně dávno! :D Problém spočíval v tom, že jsme potřebovali zahradit všechny mezery, kudy by nám Wigo mohl chtít prchnout - tedy schody a po celé délce mezeru pod zábradlím. Nápadů byla spousta, ale většina z nich byla neproveditelná nebo moc drahá nebo se nám prostě nelíbila. Jako nejlepší a nejlevnější řešení se ukázal rákos. Jednou odpoledne se mamka vrátila s rolí rákosové rohože, kleštěmi a takovými těmi plastovými zadrhovacími pásky. Rákos se naměřil a rozstříhal na tři přibližně stějně vysoké pásy, které se pomocí zadrhovacích pásků připevnili k příčkám zábradlí. Drží to kupodivu docela pevně a jediným malým problémem (který jsme ale předvídali) mohlo být, že to bude Wigo okusovat. Ale stejně ho tam nikdy nenecháváme samotného, takže na to dáváme pozor. Nad schody opíráme dvířka, která tam původně měla být přimontovaná kvůli mě a sestře, když jsme byly malé (aspoň myslím). S mezerami v dvířkách jsme si poradili stejně jako se škvírou pod zábradlím. Ještě stačí zavřít dveře do chaty a zabezpečený výběh je hotový. Teď už Wigoušek v podstatě nemá kudy utéct, ale stejně ho tam vždycky hlídáme. (Pokud by byl zájem, udělám i podrobnější návod pro ty, kdo řeší podobný problém)


A určitě se to vyplatilo, protože Wigo je tam moc rád. Když nemůže do výběhu, je to jediné místo, kde má větší prostor na běhání. Všechno prozkoumá, označkuje si každou věc ležící na zemi a občas schroupe nějaký ten list spadlý ze stromu. Bohužel má opravdu sklony rákosové zábrany ochutnávat nebo do nich alespoň strká hlavu. Někde jsou stébla polámaná a asi dvakrát jsme ho přistihli, jak má v té díře vraženou úplně celou hlavu i s ušima. A jinak je to fakt baba Kelišová, protože neustále musí kontrolovat, co se kolem něho děje, a protože teď přes ten rákos nevidí, vždycky si stoupne na zadní, přední opře o vršek a vystrkuje hlavu nad zábranou. Vypadá při tom hrozně legračně. A navíc to dělá pořád. Koukne se, poposkočí o pár kroků dál a udělá to znovu. Tady jsou důkazy Wigouškovy nové závislosti.






Veranda je podlouhlého tvaru, takže se mu na ní i dobře běhá a občas vyvádí vážně neuvěřitelné akrobatické kousky. Na podlaze jsou dlaždice, což je výhoda, když je horko. Wigo si lehne pod lavici do stínu a chladí si o ně břicho. Na druhou stranu mu to ale na nich taky klouže, takže mu aspoň na kus někdy vyndavám takovou podložku. Letos nám tu chodí po druhé straně řeky i po lávce nějak moc lidí a Wigo je z toho vždy dost rozrušený. Pokaždé je strnule poslouchá, často se značně vystrašeným postojem, a někdy se jde raději schovat do klece. Úplně stejně ho ale dokážeme vyděsit my, když jdeme dole pod verandou po trávníku a on nás jen slyší, ale nevidí. Stejně tak poslouchá všechny zvuky okolo, včetně štěkotu psů a štrachání kosů v keřích za námi, ale křik káňat kroužících nad chatou, která by si ho v pohodě dala k svačině, je mu úplně jedno. U něj já vážně nedokážu odhadnout, co ho vyděsí a co přejde v klidu. I když už je to mnohem lepší, pořád je to strašpytel. Na nás na všechny, včetně babičky, je už zvyklý a vůbec se nebojí, ale jakmile přijde někdo cizí, je to stejné jako na začátku. Docela mě to překvapilo. Přišlo mi, že už se tak nějak celkově uklidnil, ale když nám přišli na návštěvu kamarádi, zalezl do domečku a odmítal vylézt. Nanejvýš se rychle natáhl pro pamlsek a vletěl zase dovnitř. Bál se i pouhých cizích hlasů, i když se na něj nepokoušeli sahat. Ale jakmile všichni odešli a slyšet jsme byli už jen my, zase se během pár minut uklidnil, vylezl, nechal se pohladit a byl v pohodě. Na jednu stranu mi to trochu lichotí, ale na druhou stranu je na nás Wigo opravdu závislý a časem by to mohl být problém, třeba kvůli hlídání.

Dalším velkým úspěchem bylo to, že se nám podařilo několikrát alespoň na pár minut s Wigonkem provozovat činnost, které by se s trochou fantazie dalo říkat "chování" či "mazlení". Jednoduše řečeno, že jsme ho chytili a položili si ho na klín, kde pár minut celkem nehybně seděl a nechal se hladit, přičemž se nesnažil nám vyrazit zuby nebo vyrobit další škrábance jak od nějaké divé šelmy. Nejspíš k tomu pomohlo i to, že rána tu takhle blízko řeky bývají chladná a tomu našemu ušatci se asi líbilo, že ho takhle zahřejeme. Někdy to vypadalo, že si to i užíval. Nikdy mu to nevydrželo dlouho, ale i tak je to pro nás docela velký pokrok. I teď doma v bytě se ho snažím tímhle způsobem vychovávat a na pár minut si s ním takhle sednout a pomazlit se, ale nemá to takové výsledky jako na chatě. Zaprvé tady rozhodně zahřívat nepotřebuje, právě naopak. U mě v náručí mu za chvíli začne být horko a chce pryč už jen z tohohle důvodu. Zadruhé si je tady také jistější a lépe vidí na zem, takže má někdy sklony zkoušet zničehonic skákat dolů. Ale třeba na to časem přijde...


Jsem ráda, že si na chatě Wigoušek takhle krásně zvykl. Pro nás samotné i pro naše zvířata byla chatička vždycky takovým soukromým rájem. Trávy kolik, kdo chce, spousta místa na verandě na běhání a pro nás hlavně únik z toho přecpaného města. Jsem ráda, že ani Wigo není výjimkou, a určitě už se všichni těšíme na další společně strávené prázdniny na jednom z mých nejmilovanějších míst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daniela Daniela | Web | 9. října 2016 v 13:51 | Reagovat

Já jsem už chovala leccos, ale nikdy ne ušáčka. Ale ten Váš je krásnej a hrozně šikovnej.

2 Alča Alča | Web | 11. října 2016 v 9:46 | Reagovat

Já Wigouška prostě miluju :-) Na té jedné fotce, jak se sápe na ten bambus, ty jeho gaťky :-D Jinak Eli, krásný nový vzhled, dlouho jsem tu nebyla, ale přesouvala jsem svůj blog (alenaloudoba.blog.cz) na wordpress :-)

3 Eliška Eliška | Web | 11. října 2016 v 20:06 | Reagovat

[1]: Moc děkujeme za pochvalu. Králíčci nejsou na chov úplně jednoduchá zvířátka, ale když už si s ním sednete, je to neopakovatelný zážitek. :)

[2]: Jsem ráda, že se fotečky líbí a děkuji za tu chválu. Na nový blog se určitě podívám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama