Zážitky s útulkáčky I.

30. října 2016 v 21:22 | kovarka-eli |  Novinky
Nevím, jestli si ještě vzpomínáte na můj první článek týkající se českobudějovického útulku. Popisuje den, kdy jsme si tam poprvé půjčili pejska a vzali ho na malou procházku. Byl to pro mě skvělý zážitek (pro bližší informace doporučuji první článek pročíst) a od té doby jsem tam začala víceméně pravidelně chodit. Teď už vím, jak vše obvykle probíhá, mám i víc zkušeností přímo se psy a můžu věci lépe zhodnotit. Rozhodla jsem se popsat tady některé zážitky, které jsme na našich procházkách zažili, možná si trochu postěžovat a hlavně bych vám chtěla představit některé úžasné psí osobnosti, které jsem tu poznala. Bohužel už nejspíš není v mé moci vzpomenout si, jak šli pejsci popořadě, ale stejně bych ke každému z nich chtěla napsat pár řádek, protože si to určitě všichni zaslouží. V jednom článku budou vždy informace pouze o 5 psech, aby to nebylo příliš dlouhé, ale postupně se určitě dostane na všechny. A teď už nebudu zdržovat, můžete se podívat přímo na konkrétní hafany. :)



GERY
S "drahouškem Gerym" jsem zažila zatím asi fyzicky nejnáročnější, ale nejspíš i nejkrásnější procházku. Gery je očividně kříženec černého labradora, ale má ocas zatočený nahoru, což může na první pohled působit trochu zvláštně. Když jsme si ho brali, bylo nám řečeno, že je divoký. Za pár minut jsme se přesvědčili o tom, že to bylo ještě celkem mírné zhodnocení. Gery měl obrovskou radost, že se zase dostal z kotce ven a to, co nám na vodítku vyváděl, se už snad ani nedá označit jako "tahání". Promiňte mi ten koňácký výraz, ale on prostě "nacválával". Chvíli se v poklusu škrtil a pak se do vodítka položil celou vahou (která u labradora není úplně zanetbatelná) a udělal takový trhavý pokus o rozběhnutí se plnou rychlostí. Ten jsme mu většinou překazili, ale s našimi 160 cm nám to dávalo dost zabrat. Takhle probíhalo prvních asi 30 minut, než se nám Geryho podařilo tak nějak zvládnout a usměrnit. Potom, co ze sebe dostal tuhle první vlnu nadšení, se ukázalo, že je to docela poslušný pes. Bylo jen potřeba mu to zase připomenout. Slyšel na své jméno, uměl si sednout i lehnout. Občas ho sice popadl záchvat nadšení a zase se pokusil rozběhnout, ale postupně se to stávalo pořád míň. Troufám si tvrdit, že Gerymu se v rámci jednoho odpoledne podařilo nám ukázat, co to je mít psího kamaráda. Už úplně od začátku si nás obě s mamkou přivlastnil a neustále si hlídal, jestli jdeme obě. A nedej bože, když se některá z nás zpozdila (což se nevyhnutelně stávalo, protože normální člověk nemůže držet krok s člověkem na "gery-pohonu"). Když tedy některou z nás ztratil z dohledu, zastavil a odmítal jít dál nebo se přinejmenším neustále ohlížel a zpomaloval. A po návratu ztracenou osobu bouřlivě přivítal, čímž dotyčnou málem povalil. A zdůrazňuji, že jsme ho nikdy předtím venku neměli, znál nás pár minut. Gery byl navíc jako správný hravý pes připravený přidat se ke každé hře nebo jiné blbosti, co jsem vymyslela. Házení klacků zbožňoval, i když jsme si museli vystačit jen s prostorem omezeným krátkým vodítkem. Další oblíbenou zábavou bylo válení sudů v loňském spadaném listí. Voda? Super! Bylo teplo, takže jsme si užili i vodní radovánky v rybníce. Po parku různě leží kmeny stromů. Na všechny se mnou Geroušek ochotně vylezl a zapózoval. Ale stejně jako si uměl hrát, uměl si i na chvíli odpočinout, což je u útulkáčků docela vzácnost. Mohli jsme si s ním někde v ústraní sednou na kmen a jen si úžívat vzájemnou společnost. Gery seděl nebo ležel a nechal se hladit. Když ho to už nebavilo, chodil kolem nás, pak si našel nějaký klacek a začal ho kousat. My jsme byli po dvou hodiných s ním úplně vyčerpané, takže jsme ho jenom spokojeně pozorovali. asi jako když babička pozoruje neposedného vnoučka, kterého dostala na hlídání. Kdybych měla dostatečné prostory a a měla psa povoleného, nejspíš bych tenkrát hlasovala právě pro "drahouška Geryho". Jenže psa mít nemůžu a už vůbec ne takového. Gery je přece jenom tele a náš panelákový byteček by ho asi nedokázal pojmout.
Později jsme se dozvěděli, že Gery našel nový domov. Nevím přesně kde, ale má prý velkou zahradu a já doufám, že je tam spokojený.






NELA
Díky téhle malé bílé fenečce jsem zjistila, že procházka s útulkovým psem nemusí být vždy maratón a přetahování, na jehož konci jsem sice spokojená, ale fyzicky úplně zničená. Nelinka byla kříženec nějakého špice, takže žádný obřík. Kožíšek měla čistě bílý a krásně vyčesaný (to se sice po naší procházce změnilo, ale tak co...). Tenhle typ psů úplně nemusím, ale určitě si nemyslím, že nebyla hezká. Jako obvykle jsme se ráno v děvet dostavily k útulku a řekli jsme, že si vezmeme cokoliv, že je nám to jedno. Paní už zjistila, že si dokážeme poradit i s divokými psy, a teď prohlásila, že nám tedy něco přivede a odešla někam za roh, odkud se ale psi normálně nepřivádějí. My si jen pomysleli: "No nazdar, co to bude zase za šílence..." a čekali jsme v obavách na svého dnešního svěřence. Měli jsme co dělat, abychom se s mamkou nerozesmály, když brankou vcupitala Nelinka. Čekali jsme nejméně nějakého obřího vlčáka a vyšlo tohle bílé chundelaté stvořeníčko. Byly jsme ale vlastně docela rády, že jsme dostali ten den právě ji. Obě jsme byly celkem unavené, takže jsme ocenily velmi klidnou pomalou procházku, kterou nám dopřála právě Nela. Její vodítko jsem mohla mít navléknuté klidně jen na jednom prstu a nemusela jsem se bát, že by nám Nely třeba chtěla někam utíkat. Byla to pravá dáma. Klidně ťapala vedle nás a vůbec netahala. Jediný problém byly její nenadálé změny směru, při kterých nám často vlítla rovnou pod nohy. Nejspíš něco ucítila a bez jakéhokoli varování se přímo před námi snažila přesunout na druhou stranu cesty, přičemž jí nejednou hrozilo nechtěné nakopnutí. Ale nic se nestalo a my jsme se za chvíli naučily tyhle její manévry nějak vykrývat. Dokud jsme šli, bylo tedy všechno v pořádku. Ale když jsme někde zastavily - u lavičky kvůli odpočinku nebo focení - začala být Nelinka nervózní a nechtěla se uklidnit. Kroužila kolem nás jako satelit a dávala dost najevo, že by raději šla dál. Takže procházka byla klidná, ale v podstatě bez zastávek. Ale jinak to bylo takové hodné milé stvoření, nechala se i docela ráda hladit, když to netrvalo moc dlouho. Já si myslím, že tenhle problém by ji u nějakého stálého majitele časem přešel, až by se uklidnila a začala svým novým páníčkům věřit.
Nelinka nakonec našla nový domov.






SAM & FILIP





















Procházka se Samem a Filipem byla první, kdy jsme si vzaly dva psy, takže to byla zase nová zkušenost. Netuším, co to bylo za směsku. Oba dva byli kříženci a už nebylo dost dobře možné poznat, jaká všechna plemena v sobě spojovali. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně ani nevím, jestli byli spolu nějak příbuzní. Možná ani ne, ale určitě prožili většinu svého života ve společnosti toho druhého. Jsou to pro mě zatím první psi, kteří se do útulku dostali jinak než jako nalezenci z ulice. Byli totiž odebráni původním majitelům kvůli nedostatečné péči. Dále u nich bylo ještě uvedeno, že je vychovávala psí smečka, takže žili zřejmě ve větší skupině psů a lidi se tam nejspíš nějak moc neangažovali. Moc o tom nevím, doufám, že ani tyhle skromné informace nejsou moc zkreslené, rozhodně bych nedoporučovala brát je jako směrodatné. Něco na tenhle způsob jsem se prostě doslechla. Měli jsme je půjčené jednou oba dva najednou a pak ještě každého zvlášť a pokaždé bylo jejich chování výrazně jiné. Nejdřív bych se chtěla věnovat procházce, kdy šli ven ještě společně. Tenkrát jsme získali další zajímavý poznatek o venčení psů: Když máte dva psy a dvě samostatná vodítka, v podstatě není možné udržet je na delší dobu nezapletená do sebe. Psům je totiž úplně jedno, že sami sebe i vás sešněrují a zauzlují do jednoho chumlu a následně se určitě nesnaží vám situaci ulehčit, když se snažíte všechno zase rozmotat. Právě naopak, hází sebou, kňučí jako kdybyste jim kdovíjak ubližovali a po vymotání se netváří vděčně ale spíš uraženě. Navíc konkrétně Sam a Filip měli ještě takový zajímavý zvyk, který zrovna tenhle problém ještě zhoršoval. Když jeden z nich strčil nos do nějakého trsu trávy a začal čuchat, ten druhý se k němu rozběhl, nalepil se na něj jak suchým zipem a narval svůj čenich na to samé místo. Co kdyby kamarád našel něco dobrého a jemu to uniklo, že? Často to pokračovalo tak, že prvnímu ze psů přišel ten trs natolik zajímavý, že se rozhodl zanechat tu svou pachovou stopu a díky tomu, že "brácha" byl nacpaný hned na něj, počůral místo dotyčného trsu trávy kámošovi hlavu. Bylo teplo, takže to za chvíli uschnulo a nebýt znechucených připomínek mé sestry, když jsem si pejsky hladila právě po té pochcané hlavě, úplně bych na to zapomněla. Sam ani Filip nebyli žádní habáni. Jejich kohoutek jsem měla ještě pod koleny a narozdíl od většiny těch malých uštěkaných psíků, kteří se snaží zuřivě útočit klidně i na 4x většího psa, měli Sam a Filip z větších psů značný respekt a chvílemi i opravdový strach. Neměli moc velkou důvěru ani v nás jako lidi a pořád na nich byla znát určitá míra nervozity. Když jsme zastavili ve stínu (bylo totiž zrovna horko až k padnutí), stejně nebyli schopní odpočívat a kroužili kolem nás tak daleko, jak jim to vodítka dovolovala. Ale přece jen tu byli v jejich chování rozdíly. Filip se asi po hodině cítil natolik jistě, aby si sedl nebo lehl, když jsme zrovna stáli, vyplázl svůj dlouhý růžový jazyk a tak nějak odpočíval. Hlazení strpěl na chvilku, ale nikdy si pro něj přímo nepřišel. Naopak Sam si nesedl ani na chvíli a prostě stále chodil sem a tam, ale zase se celkem rád nechal hladit. Oba dva byli dost lekaví, stačil nečekaný pohyb a pes před námi uskakoval. Asi takhle tedy probíhala naše první společná procházka. Od té doby jsme se na ně občas přeptali, než jsme šli venčit jiné psy a paní nám říkala, že je postupně učí samostatnosti a snaží se s nimi chodit na na procházky odděleně. Střídavě jsme se dozvídali, že to lépe snáší Sam, pak zase Filip. Až po několika měsících (oba v útulku totiž zůstali celkem dlouho a ani se moc nedivím, ne každému se chce do něčeho pouštět s takhle nevyrovnanými zvířaty) jsme si na to mohly udělat vlastní názor. Musím říct, že podle mě na to byl lépe Filip. V podstatě se nezměnil, jen už s sebou nemíval Sama. Hlazení tak nějak strpěl, ale přišlo mi, že si žije vlastním životem. Jde se projít a ty lidi s sebou táhne tak nějak navíc. Moc se o nás nestaral, prostě si čuchal a ťapal s námi. Jedna naše známá si ho bere ven ještě společně s jejím vlastním psem a Filip vypadá mnohem veseleji než s námi, když se může vyřádit se psí kamarádkou. Filip v útulku bohužel stále zůstává. Ještě se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten dát mu druhou šanci.
Samík na tom byl psychicky podle mě mnohem hůř než Filip. Víc se lekal a uskakoval, byl očividně nervózní. Nelíbil se mu křik dětí a jednou nám úplně zpanikařil, když slyšel nějakou ženskou křičet na jejího psa. Asi mu to něco připomnělo a začal se zmítat na vodítku a chtěl utíkat pryč. Museli jsme s ním poodejít úplně pryč od cesty a několik minut nám trvalo ho uklidnit a přesvědčit, aby se s námi vrátil zpět a mohli jsme pokračovat. Ale Sam nebyl jen lekavý pes, byla to i docela tvrdá palice. Na rozcestí se občas rozhodl, že nechce jít tam, kam my, a prostě si sedal nebo lehal a odmítal se hnout správným směrem. Já osobně jsem moc nevěděla, jak na to reagovat. Normálně bych tohle psovi nikdy nedovolila, protože pak si začne dělat, co chce, a postupně vás úplně ignoruje. Ale tady jsem na Sama zase nechtěla být zlá a nějak moc ho děsit. Jinak to ale nešlo, takže jsem ho většinou prostě okřikly a odtáhly správným směrem. Opět jsme si říkaly, že by Sam všechny tyhle pro něj stresující situace zvládal mnohem lépe, kdyby měl pána, na kterého se může spolehnout a kterému věří. Něco na způsob: Přece by mě tam nevedl, kdyby to bylo pro mě nebezpečné. Ale zase tu byla ta otázka, kdo by se do něčeho chtěl pouštět s takovýmhle psem, když si může vzít jiného, ne tak problémového a mladšího? Ale na světě existují i hodní lidí a oproti očekávání se Sama někdo ujal. Už jsem o něm nic neslyšela, ale doufám, že našel milující domov, kde se bude moci cítit jistě a překoná všechny svoje strachy.








ARNOŠT
Arnošta jsme měly na procházce jenom jednou, ale stejně na ten den nikdy nezapomenu. Kdybychom mohly mít psa a chodily do útulku s tím, že si některého vybereme, pak bychom tenkrát nejspíš odešly s Arnym. Byl to opět voříšek těžko identifikovatelného plemene, ale menšího vzrůstu a moc milé povahy. Byl docela mladý, ale choval se jako dospělý klidný pes, který už pobral dostatek rozumu. Opět z velké části sice čuchací pes, který měl nos neustále vražený v trávě, ale moc rád se i mazlil. Když jsme zastavili a my se opřely zády o strom, vylezl nám až do náruče a nechal se hýčkat. Tenkrát jsme s mamkou obě trochu popustily uzdu fantazii a představovaly si ho, jak leží u nás doma před gaučem nebo pod stolem v mém pokoji, jak spolu jedeme na chatu a hrajeme si s ním na trávě před domem. Tyhle myšlenky jsou samozřejmě nebezpečné a spíš člověku ublíží než pomohou, ale nějak se do té hlavy prostě dostaly a bylo pak těžké se jich zbavit. Podobné úvahy samozřejmě vedeme častěji (třeba i tenkrát ohledně Gerryho), ale tady to bylo tak nějak reálnější, protože u těch ostatních psů bylo na první pohled jasné, že by to nefungovalo třeba kvůli jejich velikosti nebo absenci vlastní zahrady, kde by pes mohl běhat, atd. Když se to vzalo naprosto zodpovědně, Arny byl jediný pes, kterého jsme doteď potkaly, kterého bychom opravdu "mohly" mít doma - byl celkem malý, klidný, docela poslušný, líbil se nám, no zkrátka ideální podmínky,... Ale pak bylo třeba zase se probudit a jít dál (doslova, protože Arnoštka už to přece jenom přestalo bavit na jednom místě). Ke konci procházky jsme společně zažili ještě jednu vtipnou příhodu. Arnošt našel stopu, takže jsem se s ním rozběhla a v poklusu jsme ji sledovali. Nejdřív jsem si ani nevšimla, že její původce je tak blízko. Pak se před námi na kopečku nejdřív ukázaly dlouhé uši a následně prchající bílé pírko divokého zajíce. Arnošt ho vyštěkal, ale samozřejmě neměl šanci ho dohnat, navíc se mnou v závěsu. No zkrátka s Arnoštem to byl nezapomenutelný zážitek. Chtěly jsme si ho vzít ještě jednou, ale zjistily jsme, že se ho prakticky hned někdo ujal a já se ani nedivím a jsem za to upřímně ráda. My jsme si ho vzít nemohly, tak kvůli čemu by tam měl trčet... Snad se má dobře.







MAX

Někdy člověk potká spřízněnou duši, jako to bylo s Arnoštem, ale někdy prostě ne. Z procházky s Maxíkem si toho moc napamatuju. Byl to takový ten typ psa, který se venčí spíš sám a vás by k tomu ani nepotřeboval. Také to byl "čuchač". Ten ten svůj čumák nezvedl od země ani na 5 minut. Byla to taková obyčejná, docela přijemná procházka s průměrně ovladatelným větším psem. Nebylo to úplné pako, ale také uměl mít svoji hlavu. Nebo možná spíš zapomínal, že tam s sebou také někoho má a není sám. Když se ale na chvíli vytrhl z toho svého loveckého-čuchacího transu, docela rád se i pomazlil. Seděli jsme u rybníčku a koukali na vlnky na vodě (asi taky tak 3 minuty, než ho to přestalo bavit, ale aspoň něco). Musím říct, že to byl pěkný pes. Vypadal jako světlý labrador, ale čistorevný nebyl. Myslím, že jsem dokonce zaslechla, že v sobě má něco z chrta. Byl hodně štíhlý, ale nejsem si jistá. V útulku moc dlouho nezůstal. Asi tak týden, pak si ho někdo odvedl a tak to má být.





---
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alča Alča | Web | 7. listopadu 2016 v 14:46 | Reagovat

To je krásný článek :-) a podle popisu by se mi nejvíc zamlouval asi také Arnošt :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama