Experiment jménem Chov achatin

12. listopadu 2016 v 9:21 | kovarka-eli |  Zamyšlení
Podle mě je chov každého zvířete z nějaké části vždycky experiment. Můžete si přečíst spoustu knížek a desítky internetových stránek, ale stejně budete muset řešit vlastní problémy, na které nejpíš nikde odpověď nenajdete. Určitě ale neříkám, že dobře se připravit pomocí čtení všeho, co je k danému tématu k mání, je zbytečné. To rozhodně ne! Naopak často kritizuji lidi, kteří si domů nesou zvíře a nemají ani páru, co teď s ním. Myslím to tak, že každý zapálený chovatel musí být vcelku vynalézavý a trpělivý člověk, aby se dokázal vypořádat s problémy, které mu jeho noví miláčci přichystají.
A hlavně se nikdy nevzdávat!



Jestli se vám ten pojem "experiment" pořád nezdá, zkusím to vysvětlit na příkladu. Třeba můj králík Wigo (možno ale aplikovat na jakékoliv zvíře podobného typu) nám připravil spoustu úkolů a rébusů, které jsme museli nějak uspokojivě vyřešit, pokud měl být spokojený on i my. Postupným zkoušením, přesvědčováním a prosením se mi podařilo sestavit jídelníček, který je ten nedůvěřivý ušatec ochotný akceptovat. Jablíčko a pampelišky si dáme vždycky, mrkvičku podle chuti, banánek většinou jen zakamuflovaný v nějaké kašičce, celer pouze sušený a salátovou okurku nedáme do pusy za nic na světě. A to by prosím podle příruček měl králík jíst bez protestů všechno zmíněné. Stejně tak vám žádná příručka neřekne, že králík tohoto plemene a této velikosti přeskočí 50 cm vysokou zábranu, ale 55 cm už ne. Musíte to prostě vyzkoušet a modlit se, aby se nic nestalo, dokud to nevyzkoumáte. Aha, takže jen tak opřít tam něco nejde, protože to bez problémů povalí. Je třeba to tam nějak přimonotovat nebo víc vzpříčit. Hm, tak na tuhle poličku vyskočí, ale na tu nad ní už ne. Je dost chytrý, aby si otevřel přivřené dveře? Ano je, takže zavírat na kliku. A tak by se dalo pokračovat dál... Z vlastní zkušenosti můžu říct, že v tomto experimentálním období se dají očekávat největší škody na majetku. Několik kabelů máme zalepených lepenkou, protože Wigo se k nim i přes všechny překážky a zábrany dokázal dostat. Stejně tak jsem si musela dvakrát koupit novou nabíječku na mobil a některé z mých učebnic a sešitů vykazují známky po Wigonkových zubech. Ale nic horšího se nestalo a teď už tak nějak víme, kde všude se Wigo dostane a kam už ne a dáváme si pozor. A nedávno jsem si ověřila, že protikráličí opatření v mém pokoji opravdu fungují, protože jsme našeho milého ušáka před odchodem do školy zapomněli zavřít (nechápu, jak se to mohlo stát, ale stalo...), a jemu se tu za celou dobu, kdy tu byl sám, nepodařilo nic zničit (sice je to možná tím, že celé dopoledne vždycky prospí a jediný rozdíl tedy byl, že se natáhnul pod mým stolem jako o víkendu a ne v kleci jako ve všední dny, ale stejně jsem ráda, že všechno obstálo).

Ale jak název článku napovídá, nechtěla jsem se věnovat Wigouškovi, ale mým momentálně 5 achatinám. Teď je to skoro přesně rok od té doby, co jsme si přinesli Mou a Kvída a o pár měsíců později k nim přibyly ještě jejich 3 děti (no, bylo jich samozřejě mnohem víc, ale zůstali tu jen 3). Kvůli sobě i kvůli tomu, že někomu by se třeba tyhle moje zkušenosti mohli hodit, bych tu ráda popsala, jak se postupně vyvíjelo bydlení mých šnečků a obecně prostě podmínky, ve kterých žili. Achatiny byly pro mě asi největším experimentem za poslení dobu, protože je to vlastně moje první terarijní zvíře. Všude se píše, že achatiny jsou obecně zvíře nenáročné na chov, ale mě to dalo docela zabrat. Zaprvé jsem si zřejmě nevědomky vybrala druh, který je choulostivější než ty ostatní a zadruhé je mám asi nějaké zhýčkané nebo já nevím. Podle toho, co slyším od známých nebo co jsem viděla na vlastní oči dokážou tihle plži přežít i v docela děsných podmínkách, takže jsem nemohla pochopit, proč se mi ti moji neustále víčkují, i když se pro ně snažím dělat první poslední. Po příjezdu byli pár měsíců v pohodě a pak se začali bez pro mě zjevného důvodu po delší či kratší době pravidelně víčkovat. Pro ty, co nejsou vyloženě "šnekologové" to znamená, že se achatině něco nelíbí, přečkávají v této podobě nepříznivé podmínky. U terarijních zvířat se musí kromě potravy a dostatečné velikosti příbytku řešit ještě teplota a vlhkost, které musí být ve správném poměru. Ono se to snadno řekne, ale už hůře udělá. Pak tedy přišlo na řadu experimentování nejvyššího stupně. Kromě nějakých základních informací se toho o achatinách moc zjistit nedá a dokonce ani porada s jednou chovatelkou mi moc nepomohla, takže jsem na to musela přijít nějak sama. (Kvalita fotek není nic moc, skoro vše bylo foceno večer za špatných světelných podmínek před několika měsíci, tak snad mi to prominete)


Někdy na začátku zimy vypadalo jejich terárko ještě docela pustě. (Foto nad odstavcem). Měli tam jen lignocel = kokosový substrát, misku na jídlo (ze které byl občas bazének, ale to jsem nakonec nějak vzdala) a sépiovou kost. Teplota klesla, tak jsem si říkala, že jim je třeba zima (i když prý rozmezí 20 - 30 stupňů by mělo být v pořádku). Koupili jsme tedy lepší žárovku do světýlka a sledovali, co bude. Myslím, že to krátkodobě trochu pomohlo, ale víčkovali se mi dál. Po nějakém čase dostali do terárka takový ten kořen, co se dává do akvárií rybám. Myslím, že to je jedna z mála věcí, kterou opravdu ocenili, protože po něm docela často lezou nebo se schovávají pod ním jako v jeskyňce.


Pak nastalo jaro a teplota začala zase stoupat. Tou dobou jsem měla v hlavně spoustu jiných starostí, než hlídat šnekům teplotu v teráriu, takže jsem se jenom divila, že už se zase víčkují nějak moc často. Někdy je člověk neuvěřitelně tupý a tohle je toho příkladem. Vůbec mi nedošlo, že světýlko, které jim pomáhalo v zimě nezmrznout, je teď může přehřívat. Naštěstí jsem se jednoho už dost horkého odpoledne podívala na teploměr, který máme nalepený na jednu stěnu terárka, a zjistila jsem, že tam šnečci mají asi 36 stupňů. Okamžitě jsem světýlko vypnula, ale to bylo taky špatně, protože ráno a večer byla ještě poměrně zima. Po celou tu dobu jsem dál hledala informace o chovu achatin a někde jsem našla, že právě immaculaty jsou velmi citlivé na výkyvy teplot. Nevadí jim tolik extrémy, ale spíš když teplota příliš kolísá, což byl nejspíš tento případ. Bohužel žádné zvíře vám přímo neřekne, co se mu nelíbí (takhle si vám postěžuje snad každý veterinář), takže jinak, než něco zkoušet, se to vyřešit nedá. Snažila jsem se tedy udělat to tak, aby tam měli pokud možno stabilně 26. To znamená, že jsem ráno světýlko zapnula, přes den bylo vypnuté a zapínalo se zase až večer. Moc to nepomáhalo, takže jsem experimentovala ještě s různou vlhkostí a různým rosením (má to být tak, aby substrát nevysychal, což je opět taková polovičatá informace), ale přes jaro a léto nám to prostě moc nešlo. V létě jsem navíc ani nebyla doma, takže když jsem na chvíli přijela, tak jsem šneky jen odvíčkovala a nakrmila.

V průběhu téhle doby jsem Moua a Kvída dvakrát přestěhovala do samostatného terária, protože jsem se chtěla zaměřit jen na ně samotné. Z neznámého důvodu mi tohle totiž prováděli jen staří a mladí šneci byli úplně v pohodě. Mláďata jakž takž pravidelně vylézala na jídlo a zavíčkované jsem je našla jen po nějaké delší době zanetbávání, když jsem třeba nebyla doma. Zato Mou s Kvídem byli pro mě záhadou, protože přece nejdřív žili společně na jednom místě s mladými, kterým podmínky zde panující docela vyhovovali, a stejně se neustále tvrdohlavě víčkovali. Na "samotce" jsou doteď, ale myslím, že se jim tam docela líbí. Jejich šnečata je totiž už dávno dorostla, takže 5 stejně velkých achatin se v jednom terárku už docela mačkalo. Můj stůl je teď okupován achatinami z obou stran a lignocel je prostě všude, protože při vyndávání misek nebo uklízení terárka se nedá moc zabránit tomu, aby to občas nespadlo i mimo určená místa. Ale co bych pro ně neudělala, že?

Na začátku podzimu jsme opět inovovali terárko a šnečata do něj dostala rostlinku. Všude se sice říká, že to nemá cenu, že ji šneci zničí, ale zatím je celkem v pořádku a mě se to moc líbí. Achatiny jsou tvorové, kteří v přirozeném prostředí žijí v podstatě v pralese a mě to pořád vrtalo v hlavě, že takhle bydlí jen na nějaké hlíně a moc přirozeně to nevypadá. Rozhodla jsem se pro rostlinu Spathiphyllum floribundum, kterou většina chovatelů doporučuje, a chybu jsme podle mě neudělali. Rostliny pomáhají udržovat uvnitř vlhkost a když se vybere správná, mohou ji mít šneci i jako záložní zdroj potravy (to šnečata okamžitě schválila, takže některé listy už mají díry, ale kytka pořád drží, tak zatím ok). A vypadá to moc pěkně. Mou a Kvído byli v tu dobu docela v pohodě a já jsem se neodvážila tu křehkou rovnováhu narušovat rostlinami, takže ti ji zatím nedostlali, ale také se na to chystám.


Teď po dalším měsíci mohu snad říct (bojím se, abych to nezakřikla), že jsem na to možná přišla. Moje experimentování se nese v tom duchu, že vždycky vymyslím nějakou teorii, vyzkouším ji v praxi a ona buď vyjde nebo ne. Většinou je ta teorie velmi logicky opodstatněná, ale šneci tu moji logiku asi nechápou, protože ji většinou ignorují a dělají si věci dál po svém - tedy se znovu zavíčkují. Poslední teorie se týkala toho, že v tak vysoké vrstvě lignocelu ("tak vysoké, aby se do něj mohli celí zahrabat", jak říká příručka) třeba ani nepoznají, že podmínky se už zase zlepšily a oni přitom stále zůstávají v domění, že situace je pořád neúnosná. Večer a přes noc je jim třeba chladno, takže se zahrabou a nepoznají, že se přes den rozsvítila lampička a hřeje jim ulitu. Takže jsem odebrala polovinu lignocelu, aby nemohli úplně zmizet, a zvíšila frekvenci rosení na 3x denně a heureka, zatím mi to vychází. Šneci jsou už víc jak 14 dní docela čilí, papají a občas i lezou po terárku. V takhle dobré náladě jsem je neviděla už dlouho. Mám z toho velikou radost a doufám, že se mi podaří to takhle udžet dál. Ten, kdo mě nezná už delší dobu, by si nejspíš ťukal na čelo, kdyby slyšel výkřiky ozývající se občas z mého pokoje typu: "Mou papá a Kvídovi už taky vylezly oči"! "Pojď se podívat, šnečci lezou!" "No, nejsou roztomilí?" Ale tak, každý má něco. Pro mě jsou to zvířata, i když třeba tak podivná, jako "obří šneci". Důkazem toho, že se zase cítí dobře by byla další snůška. Normálně z nich moc radost nemám, protože musím malé šnečky zahubit, ale tentokrát by mě to potěšilo.

Bohužel se mi stále nepodařilo udat zbývající šnečata. Všech lidí v mém okolí jsem se už zeptala a nikdo o ně nejeví zájem. Zrovna nedávno jsem zase přemýšlela nad důvody, které mi pro své odmítnutí uvádějí. Někdo říká, že by se o ně neuměl starat. A ten, kdo je už měl a tudíž by to uměl, je už znova nechce. Moc to nechápu, protože já si docela říkám, že po immaculatách bych si docela ráda pořídila nějaký další, třeba mnohem větší druh - třeba opravdu největší achatinu achatinu. Ale takových bláznů jako jsem já, jak mi moje mamka neustále připomíná, moc není a nevím, jestli se mi v Budějovicích ještě podaří nějakého najít. Momentálně jsem rozjela další úroveň hledání někoho takového pomocí inzerátů. Všude, kde je to povoleno, bude postupně viset náš inzerát na mladé lissachatiny immaculaty. A to by bylo, abych někoho nenašla! Zatím si tady s mými pěti šnečky tak nějak poklidně žijeme a uvidíme, jak to bude dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lenča Lenča | Web | 14. listopadu 2016 v 19:50 | Reagovat

Moc hezký článek! Taky mám doma dvě achatinky :-)

2 farmacihelna farmacihelna | E-mail | Web | 15. listopadu 2016 v 15:56 | Reagovat

Na blogu farmacihelna.blog.cz pořádáme velkou předvánoční soutěž o ceny. Vaše zvířátka jsou moc hezká. :-) Tak se mrkněte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama