Rok 2016

1. ledna 2017 v 16:34 | kovarka-eli |  Novinky
Je tu 1. leden 2017, máme za sebou včerejší silvestrovské oslavy a někdo se z nich možná vzpamátovává ještě teď. My ne, protože z toho vánočního pokašlávání se vyvinula opravdu pořádná chřipka, takže jsme si včera přiťukli jen džusem a zalezli zase do postele. Doufám, že přísloví Jak na Nový rok, tak po celý rok moc neplatí, protože se vážně nechci takhle cítit ještě celý následující rok. :D

(zdroj: www.liberec-me-bavi-cz)

Tenhle článek bych ale chtěla spíš věnovat krátkému ohlédnutí se za uplynulým rokem 2016.


Letos asi žádná novoroční předsevzetí nebudou. Minulý rok jsem to zkoušela (článek zde), ale potrvrdilo se mi, že to stejně nemá cenu. Když člověk něco vážně chce, dokáže to i bez předsevzetí, a když ne, ani ta předsevzetí mu nepomůžou. Přesto se mi ale jedno z loňských předsevzetí podařilo splnit. Týkalo se rozvržení práce mezi školu, koníčky a péči o moje zvířátka. Jsem už v tomhle směru celkem v pohodě, mám systém, který zhruba klape a každému doporučuji, aby se také pokusil najít si nějaký svůj vlastní. Nebudu to tady nijak vysvětlovat. Tenhle blog je o zvířatech a tak to i zůstane.

Další předsevzetí se týkalo článků tady na blogu. No to jsem asi úplně nesplnila, ale aspoň jsem se snažila. :) Do konce léta to ještě jakž takž šlo, ale pak se to začalo kazit a vrcholem byla náhlá smrt mého notebooku. V dalším roce se asi budu snažit opět alespoň o jeden článek za týden, ale jsem si vědoma toho, že 100% mi to fungovat určitě nebude. Však to znáte...

No a teď už konečně ke zvířatům samotným. Asi začnu nejdřív tím špatným a pak to budu vylepšovat.

V minulém článku z ledna 2016 zním ohledně mých zlatých krysaček dost optimisticky. Měla jsem k tomu také důvod, ale u takovýhle zvířat se situace mění velmi rychle a čtvrt roku od jeho zveřejnění jsme naneštěstí o obě dvě přišli. Nebudu se v tom zase rýpat. Prožili jsme si své, kdo má zájem, může si dané články vyhledat. Tím tedy DOČASNĚ skončila moje role chovatele potkanů, ale vážně bych se moc divila, kdybych se k nim už nikdy nevrátila. Potkani na mě zapůsobili ze všech zvířat asi nejvíc a od té doby jsem prostě potkaní maniak.

A teď ta lepší část.

Moje achatiny Mou a Kvído mi dělají radost. Jsou takoví, jak byste to asi od šneka očekávali, ale stejně mě asi nepřestanou bavit. Většinu času je sice vidět jen kus ulity, ale když pak vylezou i tykadla s očima, mám z toho vždycky srandu. Mě prostě přijdou roztomilí, říkejte si, co chcete. Dočkali jsme se od nich několika docela početných snůšek, ze kterých mám vždycky rozporuplné pocity. Jsem ráda, protože to znamená, že jsou spokojení. Na druhou stranu je ale problém co s nimi. Mláďata/vajíčka většinou musím zahubit a to mi moc dobře nedělá. Od března 2016 tu stojí ještě jedno šnečí terárium, ve kterém bydlí odrostlé děti Moua a Kvída z jejich první snůšky. Už půl roku se jim snažím najít nový domov, ale nějak se mi to nedaří. Z Moua a Kvída už jsou dokonce prarodiče, protože zrovna včera jsme objevili už třetí snůšku těchle mladých. Přiznávám, že se mi to trochu vymyká z ruky, ale ono se to nějak zvládne. Něco už je domluvené a vypadá to tentokrát docela nadějně. Mám ale pocit, že po těch kouscích, které jsem tu nadělala kvůli téhle první snůšce Moua a Kvída už mi asi nebude dovoleno pokoušet se odchovávat další. Je to složité hlavně s lidmi. Se šneky bych si poradila, ale zájemci z řad lidí mi nadělali nespočet úplně zbytečných problémů a dost jsem na tom tratila i finančně. Pomalu si začínám uvědomovat, jak se asi cítí lidé, provozující chovatelské stanice. A to řeším jen obyčejné šneky! Ale jsem vděčná, že jsem si to mohla takhle vyzkoušet. Úplně mě to neodradilo, ale není to vůbec tak jednoduché, jak jsem si myslela.

Kromě mých vlastních mazlíků se věnuji zvířatům i jinak. Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale mám ráda koně a vždycky jsem hrozně toužila naučit se jezdit. Po dlouhém, předlouhém přemlouvání rodičů jsem s tím asi před 2,5 lety začala a splnila si tak jeden z největších snů. Bohužel ježdění mi teď nevychází. Kromě letního tábora (který ale naprosto zbožňuju) jsem na koni už víc jak půl roku neseděla a vážně mě to mrzí. Našla jsem si ale jinou a asi užitečnější zábavu. Ke koním se hodlám vrátit, ale momentálně pomáhám v útulku v venčením zdejších pejsků. Mít vlastního psa je také jeden z mých velkých celoživotních snů a takhle si ho alespoň z malé části také plním. Je to naprosto úžasná věc. Baví mě to a mám z toho dobrý pocit. Člověk tam samozřejmě musí jít s jistou duševní přípravou - Tyhle psy nikdy doma mít nebudeš. Musíš je zase vrátit a víš to, tak to tak ber. Užij si ty 2 hodinky, jak to jen půjde, a pak je utahané ale šťastné zase vrať. Raduj se při odchodu psa k novému pánovi, nemá cenu truchlit, že už ho neuvidíš. On si to zaslouží,... atd. Kupodivu to takhle vážně beru. Myslela jsem, že to bude těžké, ale není to tak hrozné. Vážně se dokážu upřímně radovat, když vím, že si nějakého pejska někdo adoptuje. K Vánocům jsem dostala od mamky album s fotkami z těchle našich procházek, takže si můžu každého z hafanů kdykoliv připomenout.

Letos jsem si taky poprvé zkusila hlídání zvířat někoho jiného. Je to samozřejmě veliká zodpovědnost, ale já jsem za to byla moc ráda a klidně bych si to zopakovala. Jednalo se o dva potkaní kluky, takže náš byt po nějaké době zase ožil těmihle ocasatými lumpy a já je málem ani nechtěla vrátit. :) Ale myslím, že sama bych si pořídila asi zase holčičky. Pak jsme také chodili krmit jedno stádečko morčat, ale to šlo tak nějak mimo mě, takže k tomu toho moc nepovím. Boužel alergie mojí mamky na morčata je stále zřetelnější, takže vlastního "Pepíka" se už znovu nejspíš nedočkáme. Hlídání cizích zvířat je docela zajímavé i proto, že si můžete v podstatě naživo vyzkoušet, jaké by to bylo, kdybyste si to dané zvíře sami pořídili. Může to být velmi užitečná a třeba dokonce rozhodující zkušenost.

A samozřejmě ještě něco k tomu ušatci Wigonkovi. Když si představím, jak to s ním vypadalo před rokem, a pak se na něj kouknu teď, udělali jsme vážně velký pokrok. Užili jsme si spolu léto na chatě, na což jsem se moc těšila. Vyřešili jsme všechny organizační problémy a myslím, že se nám tam všem moc líbilo. I fotky odtud jsou podle mého vždycky hezčí, než z bytu. Zvířata prostě patří ven. Králík na trávě vypadá lépe než králík na koberci. I když teď v zimě je asi Wigoň rád, že není někde venku v kotci. Místo toho se chodí vyhřívat před radiátor. :) Myslela jsem si, že budeme letos potřebovat pro králíka hlídání v době dovolené, ale nakonec to dopadlo jinak. Na dovolenou jsme totiž vůbec nejeli, takže Wigie zůstal celou dobu s námi. Čeká nás to tedy až tento rok (pokud se nám dovolená zase nepokazí) a snad to dobře dopadne.
Vzhledem k tomu, že Wigo už je vážně mazák, rozhodla jsem se, že s ním ty kšírky prostě nevzdám! Jednou spolu půjdeme ven na procházku, já tomu věřím! Zatím to tak úplně nevypadá, ale máme přece na trénink celou zimu. Už se přestal bát posrojku jako takového, teď panicky vyvádí kvůli vodítku. Vůbec mě nenapadlo, že to bude větší problém. To je ale králičí logika. Asi se bojí toho tahu způsobeného váhou vodítka. Cítí to na zádech. Ale třeba to do začátku léta vážně zvládneme.

Nejdůležitější věc ale samozřejmě je, aby byl ušák zdravý! A to platí vždy a všude. Nezáleží na tom, jestli je zvíře ňuňací mazlík, atlet a závodník, jak jste chtěli, nebo kolik triků umí, jen když je v pořádku. Vážně si přeju, abych tuhle stránku věci nemusela co nejdéle řešit. Minulý rok toho bylo až až, mezi zvířaty i lidmi. Tak snad bude ten další rok v tomhle směru lepší. A to přeju i vám všem! Do nového roku tedy co nejpevnější zdraví, štěstí, pohodu a také víru a pevnou vůli dokázat, co si přejete.

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama